Před třiceti lety si Jelcin tvrdě došel pro moc, využili ji ale hlavně jeho oligarchové
Seriál Přepište dějiny: První ruský prezident měl dost síly a odhodlání na to, aby rozbil sovětského molocha. Ale ne už na to, aby na jeho troskách vybudoval něco funkčního. A možná právě tady už začalo to, co dnes pokračuje Putinem.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Prezident Bush starší bohužel až do hořkého konce podporoval Michaila Gorbačova. Administrativa Billa Clintona byla podobně zamilovaná do Borise Jelcina a podporovala ho na úkor koherentní a konzistentní politiky, která by v Rusku tlačila na hospodářské reformy a demokracii. Bush mladší udělal stejnou chybu s Putinem,“ napsal se zjevnou skepsí ruský šachový velmistr Garry Kasparov ve své knize Zima přichází. Americká, ale v zásadě západní administrativa podle něj vkládala opakovaně důvěru do jedince namísto důrazu na demokratické instituce, praktiky a principy, které by Rusko posunuly na cestě ke standardní demokracii.
Jako by stačilo, že si Západ našel někoho, s kým se dalo třeba jen zdánlivě spolupracovat, a vložil do něj veškeré naděje, že právě on posune Rusko pro Západ kýženým směrem. V důsledku jej ale musel tak či tak nechat dělat vlastní politiku. Když se nereálné naděje na demokratizaci Ruska prostřednictvím osvíceného jedince nevyhnutelně nenaplnily, bylo většinou už pozdě nebo nemožné vycouvat. Takto to šlo do chvíle, kdy se zatím poslední z kremelských vladařů zcela vymkl jakémukoli demokratickému půdorysu a proměnil Rusko v teroristický a mafiánský stát. Ale mohlo tomu být jinak? Nebylo to vlastně nevyhnutelné? A nevydalo se Rusko na tuto cestu už dávno před Putinem?
Jistou odpověď může dát
