První výročí masivních protestů v Íránu. Část společnosti se nadechla ke svobodě, režim se naopak přimkl k Rusku a Číně

Komentář Matouše Horčičky: Mnozí Íránci si v sobotu 16. září připomenou rok od smrti Mahsá Amíní, která zemřela na následky zranění způsobené tzv. íránskou mravnostní policií kvůli nesprávně nasazenému šátku. Její smrt spustila vlnu protestů zejména Íránek, které nejprve protestovaly proti povinnému zahalení a celkové systémové genderové diskriminaci, ale následně protesty přerostly v protivládní a protirežimní demonstrace, kterých se účastnily jak Íránky, tak Íránci různého věku i postavení.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Protesty získaly pozornost ve světě, vedly k prohloubení západních sankcí vůči íránskému režimu a proměnily nejen íránskou společnost, ale i tamní politiku či přístup k mezinárodní spolupráci. Je pravděpodobné, že v den výročí nepokoje vypuknou v nějakém rozsahu znovu, přičemž íránský režim je bude bedlivě sledovat a bude připraven zasáhnout – ať už přerušením internetového spojení, nebo nasazením ozbrojených složek v ulicích.
Zdá se, že íránský režim bude mít v potlačení případných protestů poněkud rozvázanější ruce než před rokem. Zatímco tehdy Írán váhal, zda by měl opět obnovit se Západem jednání o jaderné dohodě JCPOA, s nímž by se pojilo i postupné uvolňování západních sankcí, letos je jasné, že takové naděje nemá a nemusí tedy na západní mínění brát jakékoli ohledy. Ba naopak, za rok Írán dokázal