Deník N

Šprajcli jsme se už jako děti, vyhodili nás ze systému. Samotáři nejsme, říkají dvojčata ze šumavské divočiny

Bratři Klišíkovi se svou knihovnou, kde mají třeba Borise Pasternaka nebo samizdaty z osmdesátých let. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Bratři Klišíkovi se svou knihovnou, kde mají třeba Borise Pasternaka nebo samizdaty z osmdesátých let. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Červená prkenná podlaha, bíle omítnutý starý dům, okolo zelené pastviny pro krávy. Dvojčata František a Ondřej Klišíkovi žijí celý život na Štégrovce, jak říkají Stögrově huti u Volar. Celebrity z nich před rokem udělala kniha Raději zešílet v divočině, v níž spisovatel Aleš Palán vyzpovídal šumavské samotáře. Tedy lidi, kteří mají blíž k přírodě než kdokoliv jiný. Definici úplně poustevnického života ale nenaplňují všichni. Nejmíň pak bratři Klišíkové.

„Co se mi stalo s nohou, že ji mám v sádře?“ halasí se smíchem František, když se dobelhá na zápraží. Pomáhá si berlí, kterou drží ve zdravé ruce. O druhou přišel už před lety na pile. „Byl jsem na jednom pankáčským večírku a předváděl jsem se před holkama. Měl jsem kanady. A jak jsem pogoval, ruplo mi v noze,“ směje se a pomalu jde do kuchyně, kde u stolu sedí jeho dvojče Ondřej. Který je který, poznáte jen podle délky vousů.

Co se tady za ten rok pro vás změnilo? Knížka je bestseller, jste slavní?

F: Bál jsem se, že to bude dramatičtější. Občas se mi stane, že po mně chce někdo podepsat knížku. Nedávno mě poznala třeba jedna paní u Klatov, kde jsme s kamarády řezali stromy.

František Klišík před svým domem. Nohu si zlomil nedávno, když pogoval na punkovém večírku. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N.

My jsme tady vždycky byli vnímaní jako postavičky. Už od dětství jsme byli výjimeční v negativním slova smyslu. Zvlášť pro lidi, kteří si zakládají na krásných kůlnách. Nedávno mi soused říká: Padá vám tady kůlna na zem. A já na to: To je v pořádku, je to stará kůlna, co má dělat? Padat. A soused nechápal: Co ty ploty, taky vám padají? A já: Jsou to starý ploty, ty mají padat. Já nepotřebuju anglický trávník, já nepotřebuju mít načančanej baráček. Trochu to děláme záměrně, že si hrajeme na hospodářství. Ať je tam to hovno na louce, ať je to vypasený od krav, ať je ten plot nahnutej. (Zadívá se z okna.) Támhle je to už trochu moc, to jsem přehnal. Ale je to kvůli vizuálním efektům. (Rozesměje se.)

Čtenáři ale z knížky získali pocit, že samotáři musí žít někde uprostřed lesů, ne?

O: Nemyslím. Samotářství je svým způsobem idea. Pořád sem chodí nějací lidi, takže my nejsme samotáři.

F: Následky té knížky jsou, že člověk jde po Volarech a pořád ho někdo zdraví. Místní lidi nás asi skutečně mají po knížce radši. Najednou se ti kluci Klišíci vyloupli, takoví blbci to byli, propadli ve škole. A lidi se diví, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější