Když je nejhůř, vezme to do ruky armáda…
Komentář Jaroslava Bílka: Začátkem týdne uběhlo padesát let od chvíle, kdy v Chile provedla armáda pod vedením generála Augusta Pinocheta úspěšný pokus o státní převrat a odstavila prezidenta Salvadora Allendeho. Dodnes řada lidí kladně hodnotí následné vládnutí generálů. Je tedy vhodná doba promluvit si o armádě v politice. O to více, že jsme nedávno byli svědky nejen několika úspěšných vojenských převratů v Africe, ale i neúspěšného pokusu v Rusku.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Zmíněný příklad generála Pinocheta zároveň dobře ukazuje, že máme stále tendence se na zásahy armády v politice někdy dívat růžovými brýlemi. I když těmto sklonům jako člověk do jisté míry rozumím, jako politolog, který se výzkumu armád v politice věnoval, to nepovažuji za příliš konstruktivní. Řízení státu by totiž mělo být doménou civilistů. Armáda jako instituce k takovému úkolu nebyla vytvořena. Úkolem armády je bránit stát a jeho občany, ne jim vládnout.
Samotný stav, kdy o tom, kdy má přijít a odejít vláda, rozhoduje úzká skupina mužů v uniformě a ne občané země ve svobodné volební soutěži, je krajně nevyhovující. Zde bych však přeci jen rozlišoval mezi tím, když
