Před 250 lety se narodil Josef Jungmann. Jak působí jeho národní program, vymezující Čechy češtinou, z perspektivy začátku 21. století?

Konferenci „Josef Jungmann: od jazyka k identitě“ zahájí 19. září na zámku v Lužanech u Plzně historik Miroslav Hroch ohlédnutím za svým vztahem k Jungmannovi: od někdejšího rezervovaného postoje po zájem o typicky českého vzdělance a jeho zprvu nesamozřejmý, v důsledku však nečekaně úspěšný jazykový program: „Byl to typ, kde jazykový program měl své silné sociální zakotvení. Proto je nesmyslné kritizovat jej na základě současných hodnotových kritérií.“ Souvislostem českého národního hnutí a jeho mytizace, pro niž představoval Jungmann jako průkopník moderní, rozrůzněné češtiny vskutku zásadní téma, se budou věnovat také následující příspěvky Daniely Tinkové, Miloše Řezníka, Milana Hlavačky a dalších historiků, lingvistů a literárních vědců.

20. a 21. září budou Jungmannův typ a jeho středoevropské souvislosti diskutovány na půdě Národního muzea v Praze. Vystoupí tu jako osobnost, jeden ze tří talentovaných hudlických sourozenců, kteří zapůsobili v modernizujících se českých zemích po napoleonských válkách, i vlivný vzdělavatel a publicista v tehdejších komunikačních sítích. V příspěvcích Ondřeje Koupila, Marka Nekuly, Aleny A. Fidlerové a dalších bude zároveň portrétován i jako představitel nové etapy české vědy, národní filologie, kterou prosazoval ve svých mluvnických a slovníkových pracích, Historii literatury české a dalších dílech. Jednak tu inkluzivně ukotvoval novodobý český jazykový a literární kánon, jednak i zakládal jeho poměrnou exkluzivitu a vytvářel východiska dalšího rostoucího purismu.

Jungmann bude konečně diskutován také jako jeden z prvních moderních česky píšících autorů. Jak ukážou Tomáš Matějec či Václav Čermák, právě v jeho původní tvorbě a překladech, které jsou těsně spjaty s jeho národně filologickým dílem, se prosazovala náročná literární čeština, objevovaly nové formy jako první sonety, a básnictví tak zaujímalo čelní symbolické místo v životě společnosti a nabízelo zásadní důvod pro rozvoj jazyka ve vědě a dalších oblastech.

Čeští hosté, hosté ze zahraničí

Na konferenci vystoupí tři desítky hostů, vedle českých historiků, lingvistů a literárních vědců také účastníci z Německa, Rakouska či Japonska. Přesahuje Jungmann svým dílem české hranice? Podle Stefana Michaela Newerkly z univerzity ve Vídni je pozoruhodný proto, že jeho slovník podstatně přispěl k vývoji češtiny v náročné konfrontaci s němčinou, a zároveň vznikl v širších souřadnicích tehdejší monarchie: „Fascinuje mě, jak Jungmann přistoupil ke shromažďování slovní zásoby. Cenil si jak té knižní a literární, tak slov lidových a méně známých. Do slovníku zahrnul také hesla z periferie českého jazykového prostoru, například výrazy, které mu poskytl první profesor češtiny na vídeňské univerzitě Josef Valentin Zlobický. Tímto inkluzivním přístupem se mu podařilo obohatit slovní zásobu češtiny a významně tím přispěl k ustálení její novodobé podoby.“

Jungmannovo dílo je ovšem pozoruhodné i typologicky, protože podobnými procesy jako Češi na přelomu 18. a 19. století procházely i jiné národy, včetně těch Čechům geograficky vzdálených. Jak uvádí Kenichi Abe z Univerzity v Tokiu, „stejně jako Jungmann vytvořili i japonští spisovatelé v 19. století při překladu a sestavování slovníků mnoho nových výrazů. Podobný fenomén je tedy světový, ale Jungmann měl na rozdíl od mnoha ostatních talent na jazyky, překládal z více jazyků.“ Odkazuje přitom k jeho počeštění Chateaubriandovy Ataly, Miltonova Ztraceného ráje, Slova o pluku Igorově či Goethových Heřmana a Doroty: „Osobně si myslím, že bychom měli přikládat větší význam jeho aktivitě překladatele.“ Podle Abeho jde zároveň o autora aktuálního: „Jungmannova mnohostranná činnost vycházela z jeho vědomí multifunkčnosti jazyka. I dnes, navzdory rostoucí specializaci v akademické sféře, je stále důležité starat se o jazyk mnohostranně, jako to dělal on.“

Jubilejní konference následuje předchozí zhodnocení Jungmannova díla před padesáti lety. „Proti dřívějšku se snažíme představit Jungmanna více jako pozoruhodný středoevropský typ z období, kdy se utvářely naše novodobé kultury, a méně retrospektivně jen jako článek té současné, národní. Uvažujeme o něm v kontextu jiných programů českého národa, jako například Bolzanova. Snažíme se obrátit pozornost třeba na to, proč se čeština vyvinula jako společenský jazyk jinak než irština nebo skotština, a jakou roli při tom měl právě Jungmann,“ shrnuje akci jeden z organizátorů Dalibor Dobiáš z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Konference se koná pod záštitou předsedy Senátu Parlamentu ČR Miloše Vystrčila, rektorky UK Mileny Králíčkové a předsedkyně AV ČR Evy Zažímalové.

Více informací najdete na webu konference.

Jednání 20.–21. září v pražském Národním muzeu je veřejně přístupné.