Na trapno je potřeba mít koule a cit. Pavel Liška a Marek Daniel ve společném rozhovoru o studu a hranicích komedie
S rozhovory oba šetří a sehnat je dohromady je dlouhodobý projekt. Povedlo se. Pavel Liška a Marek Daniel, bývalí spolužáci z JAMU a dlouholetí spoluhráči z brněnského HaDivadla, kamarádi už třicet let. Potkávají se jako členové Spolku sešlých a hrají pořád tu samou commedii dell’arte. Už pětadvacet let. Teď konečně rozšířili repertoár. A při té příležitosti vznikl rozhovor o radosti z blbostí, o trapnosti, hranicích humoru, otcovství i „bratranci“ Ovčáčkovi a pokračování Kanceláře Blaník.
Kdy jste naposledy absolvovali váš „test Českou“? Tedy promenádu v Brně po ulici Česká zvané Čára, která pro vás v době společných studií na JAMU a v počátcích vaší éry v HaDivadle bývala lakmusovým papírkem míry popularity.
Pavel Liška (P): Jó, naše ulička slávy!
Marek Daniel (M): Já jsem tamtudy šel asi před týdnem. Do Brna se vracím, Brno miluju.
A pokřikovali kolemjdoucí: Tóondáá Blááník!?
M: Ne. Teď to parádně opadlo, jsem rád. O tuhle popularitu jsem od začátku nestál, rozhovory jsem dával výjimečně. Zrovna jsem koukal na Šumná města, líbí se mi, jak známej je třeba David Vávra. Myslím, že se může volně projet jakýmkoliv hromadným prostředkem, lidi ho třeba poznávají, ale není to takový harakiri, jehož jsem byl kdysi svědkem, když jsem šel s Jirkou Macháčkem po Varech. Jsem šťastnej, že velký blaníkovský boom polevil, už můžu jezdit „sociální dopravou“ v klidu.
A vy, Pavle? Česká?
M: Lišák byl nejen na České populární jako první, už strašně dlouho, takže je zvyklý.
P: Byl jsem z naší party první. Pak (Tomáš) Matonoha, Pepa (Polášek), Marek poslední, jak to je hezky dokumentovaný v tom našem filmu Polski Film. Tehdy na JAMU jsme si snili o tom, jak půjdeme po Český a holky se budou otáčet, ale pak to přišlo a není to tak skvělý, jak jsme si mysleli.
Někdy se tím až trápím, vím, že umím bejt nepříjemnej. Přitom ty lidi to nemyslí zle, chtějí si popovídat, chtějí fotku, podpis, ale já třeba spěchám nebo nemám náladu. Tak se tvářím asi i nasraně, někdy jdu jen dál, dělám, že neslyším, a pak je mi to líto.
A když jste, Pavle, někde se svou partnerkou Bárou Polákovou, jde pozornost za vámi, nebo za ní?
P: Nedávno jsem čekal na Šimona před školou, vycházely děcka, malý prťata. A uviděly mě: „Hele, to je ten z Nafrněný!“ Stačí to jako odpověď?
Bojíte se být trapní?
M: Být trapnej doopravdy, toho se bojím. Být trapnej, když mi o trapnost jde, toho se nebojím vůbec, ale o to se naopak celý život snažím. V některých žánrech to jde líp, v některých míň, v naší Commedii dell’arte to není. Ale ve stand-upech, v Komediografu si užívám trapnosti plnými doušky.
My jsme od přirozenosti líní
A kdy jste zažil pořádnou trapnost, jíž jste byl nechtěným aktérem?
M: S nebožkou Lenkou Zogatovou jsme uváděli nějakou vernisáž v Domě umění v Brně, v době, kdy ukradli ten slavnej obraz od Muncha.
Výkřik.
M: Jo. Od kamarádky malířky Irenky Křivánkové jsme si nechali namalovat kopii. A udělali jsme s tím takovej
