Matěj Hádek: Chtěl bych si být jistý, že mě obnoví. Mám syna
Příští týden míří do kin ambiciózní česko-slovensko-polská sci-fi Bod obnovy. Matěj Hádek v ní hraje profesora, který vymyslel způsob, jak se může člověk po násilné smrti nechat obnovit ze zálohy. Tu musí každých osmačtyřicet hodin opakovat. „Dřív bych pochyboval, dneska je to jasné. Chci tady být pro svou ženu a pro svého syna,“ říká herec ve velmi osobním rozhovoru.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se dočtete:
- Jak zkrotil svůj životní styl po narození syna
- Kdy měl pistoli pod bradou
- Jaké má výhrady k vlastnímu herectví v Bodu obnovy
- V čem soutěží se svými dvěma bratry
- Jaký chce být táta
- Kdo je Zbyněk Roušar, kterého hraje v příběhu bratrů Mašínů?
Nechal byste se dneska zálohovat, abyste se v případě smrti mohl nechat obnovit?
Jo. Určitě.
Vida. V rešerších jsem našla starší rozhovor, asi z doby, kdy film vznikal, tam jste o tom zálohování trošku pochyboval…
Ještě před rokem mi odpověď přišla složitější. Dneska už je jasná. Mám rodinu. Chci tady být pro svou ženu a pro svého syna, nechci, aby přišel o tatínka. Takže kdyby ta možnost byla, využil bych ji.
Dokud jsem děti neměl, tak bych to asi nechal osudu. Jen bych se snažil nebýt v nesprávný čas na nesprávném místě. Snažil bych se nedostat do situace, která by mohla skončit tragicky. Tím směrem šly asi i ty moje pochybnosti o možnosti zálohy a obnovy…
Že by vlastně člověk neměl takový pud sebezáchovy? Víc by riskoval?
Přesně o tom jsem přemýšlel. Svádí to k tomu, když předpokládáte, že vás zase nahodí.
Ale když mám rodinu, už to cítím jinak. Chtěl bych si být jistej, že kdyby se něco stalo, tak mě obnoví. I když by to možná otupovalo schopnost být ve střehu.
S pistolí pod bradou
Měl jste v životě nějaký moment, kdy asi šlo o život?
Dlouho jsem si na to nevzpomněl, ale jak jste se teď zeptala, najednou mi vyplul jeden starý zážitek. Vybavilo se mi, jak nás s kamarádem přepadli. V Liberci. Taková partička týpků odněkud z Východu. Ale je to už hodně dávno.
Co se stalo?
Šli jsme z Liberce do Jablonce po tramvajové trati. Prošli jsme kolem posledního osvětleného místa, kolem takových garáží, a vcházeli jsme už jen do černé tmy.
V tu chvíli jsem se otočil a vidím, jak za námi jdou asi tři nebo čtyři týpci, v zástupu, pochodem po kolejích, ale rychle, rozhodně.
Otočím se zpátky na kámoše: „Hele, měli bysme asi zdrhat.“ Ale nebyl jsem důrazný, sám jsem tomu úplně nevěřil, že by se něco mohlo stát. Než jsme se rozhoupali a než jsme si vůbec připustili to nebezpečí, už byli u nás.
Pustili se do nás. Trošku nás pokopali. Ukradli nám těch pár stovek, co jsme měli. Ale jeden mával pistolí, vzal mě pod krkem a
