Deník N

V postupu na Prahu zastavila Američany v květnu 1945 mimo jiné i sovětská lež

Ráno 6. května 1945 vstoupily do Plzně americké jednotky generála Pattona. Dál už je Sověti nepustili. Foto: ČTK
Ráno 6. května 1945 vstoupily do Plzně americké jednotky generála Pattona. Dál už je Sověti nepustili. Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

V příštím roce uplyne tři čtvrtě století od konce jednoho z nejstrašnějších válečných konfliktů v dějinách lidstva. Konfliktu, který nejen tragicky poznamenal osudy stovek milionů lidí prakticky po celé planetě, ale také změnil do té doby panující světový pořádek způsobem, jehož následky pociťujeme dodnes. Chceme vám v nadcházejících dvanácti měsících nabídnout připomínky událostí, které se během druhé světové války i nedlouho po ní odehrály, různé úhly pohledu na ně, úvahy a analýzy renomovaných historiků a publicistů. Dnes, v den, kdy nacistické Německo kapitulovalo, přinášíme první z nich.

Jaro pětačtyřicátého roku už bylo v plném proudu. Všichni věděli, že válka za pár dní skončí. A tak hlavním zájmem spojeneckých velitelů bylo zajistit, aby do očekávaného zhroucení německé armády byly vlastní ztráty co nejmenší. Bylo to rozumné a správné. Americké plánování se v té době už podstatně více zabývalo přípravami na zesílení operací v Tichomoří a plány na porážku Japonska. V Evropě se strašák Alpské pevnosti, ve které, jak dlouho věřili jejich vojenští plánovači, se v nepřístupném horském terénu měly opevnit zbytky německé armády a nacistické vedení, ukázal být jenom mýtem.

Jenomže plán je plán a velení americké armády v Evropě jednoduše příliš dlouho věřilo, že čelní útok do české kotliny by byl příliš riskantní. První jednotky Třetí americké armády přitom opatrně, ale nečekaně snadno, postoupily na území Československa poblíž Aše už osmnáctého dubna 1945. O týden později, 25. dubna, v posledním opravdu tvrdém boji dobyly Cheb. Další tři dny přisouvaly k frontě další posily a začalo se zdát, že útok do Čech bude i nejlepší ochranou levého boku amerického postupu do Rakouska.

Všechno změnila sebevražda Adolfa Hitlera 30. dubna, respektive informace o ní, zveřejněná o den později. Hitlerem určený nástupce admirál Karl Dönitz rozkázal zbývajícím jednotkám wehrmachtu utlumit odpor proti „Angličanům a Američanům“ a soustředit se na „boj proti bolševikům“.

Třicátého dubna poslal britský premiér Winston Churchill, který mnohem více než kdokoliv jiný přemýšlel o politických dopadech konce války na evropském kontinentu, urgentní depeši novému americkému prezidentovi Harrymu Trumanovi, ve které požádal o rozvinutí ofenzivy do středu Čech s cílem osvobození a obsazení Prahy. Truman nebyl v úřadě ještě ani čtrnáct dní a jeho nejdůležitějším zájmem bylo udržet co nejlepší vztahy se Stalinem tak, aby bezprostředně po blížícím se skončení války v Evropě Sověti přesunuli svoje síly do Asie a zaútočily v Číně na japonskou císařskou armádu. Kvůli miniaturní zemičce ve střední Evropě neměl v úmyslu vyvolávat jakékoliv rozepře se sovětskou stranou.

Dobře, ale jenom malý kousek

Přesto si už onoho třicátého dubna americké velení vyžádalo v sovětském generálním štábu souhlas s postupem na novou linii na ose Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Původně totiž americké jednotky měly zastavit svůj postup už na hranicích předmnichovského Československa a přenechat všechny zbývající operace Rudé armádě. Jenomže teď bylo čím dál jasnější, že armáda generála George Pattona může snadno vniknout do hloubi Čech, obsadit Prahu a přijmout kapitulaci posledního silného seskupení německé armády, takzvané Skupiny Střed pod velením generála Ferdinanda Schörnera.

Sovětský generální štáb po krátkém váhání

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější