Jak překonat předsudky? Postavte se vnitřnímu čertíkovi, který je našeptává, radí expert
Předsudky a netolerance souvisejí s naším pocitem ohrožení, stresem či situacemi, kdy chceme mít jasno, říká politický psycholog Jan Šerek. „Člověk téměř ve všech kontextech přemýšlí v kategoriích ‚my a oni‘,“ upozorňuje v rozhovoru.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Jak vnímání české identity ovlivňuje naši ochotu pomáhat menšinám.
- Proč vyšší míra kontaktu s menšinou nutně nemusí vést ke snižování předsudků.
- Co znamenají pojmy „rasismus liberálů“ a „národní narcismus“.
- Co podporuje vyšší míru tolerance ve společnosti a jak můžeme pracovat na té vlastní.
V poslední době se stupňují útoky proti válečným uprchlíkům z Ukrajiny. Čím myslíte, že to je?
Začal bych tím, z čeho může netolerance vůči uprchlíkům vycházet. Obecně z mnoha let zkoumání plyne, že existují dva typy ohrožení, ze kterých netolerance vzniká.
Jedním z nich je symbolické ohrožení, kdy máme pocit, že nějaká skupina ohrožuje hodnoty nebo normy té naší, se kterou se identifikujeme.
Druhý typ ohrožení je takzvané realistické ohrožení, kdy se obáváme například toho, že nás jiná skupina ohrožuje fyzicky nebo materiálně, tedy že nám vezme nějaké vzácné zdroje a podobně.
Když se bavíme o ukrajinské menšině, symbolické ohrožení u ní není velké. Zvlášť když to porovnáme s rokem 2015, kdy se debata z velké části týkala hodnot a norem příchozích uprchlíků. To teď není téma.
Roste tu však pocit druhého typu ohrožení a s tím spojená vyšší nevraživost. Je to pocit, že nám uprchlíci z Ukrajiny něco berou, že spolu soupeříme o něco, čeho není dostatek.
Jakmile začneme druhou skupinu vnímat tímto způsobem, jako soutěžící stranu, automaticky z toho plynou i další předsudky. K tomu se přidává dlouhodobost i to, že tu máme nějakou formu ekonomické krize. A tak je logické, že označíme menšinu, kterou tu máme, za soupeře.
Ve výzkumech zároveň hodně lidí uvádí, že by se Ukrajinci měli po válce vrátit na Ukrajinu. Co to o nás říká? Proč u nás nechceme menšiny?
Jako možné vysvětlení mě napadá, že česká identita je dlouhodobě konstruovaná na základě etnického a kulturního principu. Přemýšlíme o sobě jako o Češích v kulturním smyslu, jako o lidech, kteří se tu narodili a vyrostli.
Do takové představy nezapadají například lidé, kteří tu pouze pracují, ale mají jiné kořeny, nebo nedejbože jiný jazyk nebo kulturu. Naše představa češství nám tedy jen obtížně umožňuje do ní zahrnout lidi, kteří
