Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Umím Molotovův koktejl, ale ohrozil bych celou židovskou komunitu, říká rabín, který z Krymu uprchl na Slovensko

Hlavní rabín působící na Slovensku Kapustin si myslí, že Putin žije v minulosti a nerozumí současnosti. Foto: Ivo Dvořák, ŠTETL FEST
Hlavní rabín působící na Slovensku Kapustin si myslí, že Putin žije v minulosti a nerozumí současnosti. Foto: Ivo Dvořák, ŠTETL FEST

Rabín Ústředního svazu židovských náboženských obcí na Slovensku Michail Borisovič Kapustin se narodil v ruské části Sovětského svazu, část dětství prožil v Gruzii, jako uprchlické dítě skončil s rodiči na Krymu. Odtamtud musel utéct už jako dospělý kvůli anexi Krymu. Po několika dnech v Kyjevě se usadil v Bratislavě, kde působí dodnes. S Deníkem N se setkal v Brně na židovském festivalu ŠTETL FEST.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Co se v rozhovoru mimo jiné dozvíte:

  • Jak současný slovenský vrchní rabín prožíval, že je dítě uprchlíků?
  • Jaké bylo dětství v Gruzii a na Ukrajině, zda zažíval antisemitismus?
  • Jak jeho očima vypadalo obsazení Krymu ruskou armádou?
  • Proč musel Krym narychlo opustit?
  • Jak se dostal na Slovensko do pozice nejvyššího rabína?
  • Jak hodnotí výroky papeže Františka k mladým Rusům?

Narodil jste se v Rusku, a když vám byly čtyři roky, vaše rodina se přesunula do Gruzie. Ve vašich jedenácti jste odtud museli uprchnout. Co si pamatujete z toho útěku? Jak jedenáctiletého chlapce ovlivní, že ztratí domov a je z něj uprchlík?

Když jsem byl dítě, situace v Gruzii byla velmi nestabilní. Téměř vypukla občanská válka. Kvůli tomu jsme v prosinci 1991 s rodinou odešli a skončili jsme na Krymu. Ukrajina předtím získala samostatnost a Krym byl ukrajinský, takže jsme se fakticky přestěhovali do jiné země. Ve škole si ze mě dělali legraci, protože jsem dětem nerozuměl ani slovo. Můj rodný jazyk je ruština. Nakonec jsem se na střední škole ukrajinštinu naučil. Dost dlouho jsem ale neměl šanci získat ukrajinský pas.

Proč?

Protože jsme na Krym přišli pozdě. Lidé, kteří v té době žili na Krymu, automaticky získali ukrajinské pasy. Jenže existovala zákonná lhůta, dokdy to bylo možno takto udělat – a my jsme dorazili na Krym po jejím uplynutí. Rodiče stále měli staré sovětské pasy. Když mi bylo šestnáct, šel jsem si o na úřad zažádat o pas. Tam mi ale řekli: „Nemáš na to právo.“ Jediný doklad, který jsem měl, byl rodný list.

Se sovětským pasem a nikdy jinak

Tedy dokument o narození v Sovětském svazu, který už v tu dobu neexistoval.

Tak. Nic jiného jsem neměl. Jenže já jsem pas potřeboval, abych se dostal na vysokou školu. Měl jsme na to několik měsíců. U nás to bylo tak, že nejdřív dostal ukrajinský pas otec. A až potom já.

A maminka?

Ta nedostala nový pas nikdy. Měla jen ten sovětský. Nepotřebovala ukrajinský. Ten sovětský akceptovali jak na Ukrajině, tak v Rusku.

Cítil jste se, že z vás dělají občana druhé kategorie? Jaký to byl pocit?

Nemůžu říct, že by se mi líbilo tak dlouho čekat, ale takový byl zákon. Přišli jsme zkrátka pozdě. Všechno bylo podle zákona, otec musel dokázat, že několik let žil na území Krymu, které se stalo Ukrajinou. Táta žil totiž na Krymu na začátku padesátých let. Díky tomu jsem ukrajinský pas dostal.

Na začátku jsem se ptala, jestli vás jako dítě nějak poznamenalo, že jste byl uprchlík. Přece jen jste svůj domov opouštěl v jedenácti letech. Měl jste tam kamarády, školu. Vzniklo tím nějaké trauma?

Ano, samozřejmě. Nebyly to nejlepší chvíle mého života. V Gruzii jsme měli krásný život. Věci se ale měnily. Když Sovětský svaz přestal existoval, všechno kolem nás se měnilo přímo dramaticky. V Gruzii vypukla občanská válka. Bylo pro mě ale velmi srozumitelné, proč odcházíme. Jsem velmi pragmatický člověk.

Už jako dítě jste byl pragmatický?

Ano. Chápal jsem, proč odcházíme a proč nemůžeme zůstat.

Takže žádnou paralelu s tím, jak kvůli válce na Ukrajině musejí ze svých domovů utíkat ukrajinské děti se svými mámami, nevidíte? Nebo se do těch dětí naopak umíte víc vžít?

Samozřejmě jim velmi dobře rozumím. Ale nemůžu se s těmito dětmi srovnávat. Ty odcházely z měst, která Rusové bombardovali. Tohle jsme my nezažili.

Narodil jste se v Orenburgu, v ruské části Sovětského svazu, a najednou jste se ocitl na ukrajinském Krymu. Brali vás tam lidé jako Rusa?

Tím, že na Krymu bylo etnicky víc Rusů než Ukrajinců, neodlišoval nikdo jedny od druhých. Všichni na Krymu mluvili rusky. Mezi námi byli Ukrajinci i Rusové, nebyl rozdíl, že jsem se narodil v Rusku, protože takových nás tam bylo hodně. Rozdíl byl v tom, že jsem Žid a nejsem ani Rus, ani Ukrajinec. Ale nemůžu říct, že bych na Krymu zažil nějaké etnické problémy. Měl jsem jako dítě pár zážitků, ale nic vážného.

Nebylo to nic, o čem byste chtěl vyprávět.

Byl to obyčejný antisemitismus, který je všude. Žádné velké komplikace jsem kvůli tomu v životě neměl.

Když to tedy srovnáte třeba s kosmopolitním Londýnem, kde jste potom na univerzitě studoval, bylo to v souvislosti s antisemitismem lepší?

V Londýně jsem byl mezi Židy. Tam jsem se učil na rabínské škole a samozřejmě všichni věděli, kdo jsem. Většina mých známých tam byli Židé. A když jsem si šel třeba nakoupit, jel autobusem nebo šel po ulici, těžko by někdo odhadl, odkud pocházím. Je to tak, jak říkáte, v Londýně žijí lidé z různých zemí a určitě je to kosmopolitní město. Když jsem řekl, že jsem z východní Evropy, lidé byli velmi překvapení.

Po studiu a ročním pobytu v Tel Avivu jste na Krymu působil sedm let jako liberální rabín. Bylo pro vaše okolí překvapující, když jste se kriticky postavil k anexi Krymu?

Lidé reagovali různě, ale bylo pro ně velké překvapení, že jsem o tom mluvil veřejně. Když tu noc přišli Rusové, byli to v absolutní většině lidé, kteří byli proruští. Proukrajinských bylo výrazně méně. Společnost se rozdělila. Ale zároveň platí, že proruští i proukrajinští obyvatelé se ozývali jen minoritně. Většina čekala, kdo zvítězí. Tak je to vždycky.

Na židovském festivalu ŠTETL FEST besedoval rabín Kapustin ve vile Tugendhat. Foto: Ivo Dvořák, ŠTETL FEST
Na židovském festivalu ŠTETL FEST besedoval rabín Kapustin ve vile Tugendhat. Foto: Ivo Dvořák, ŠTETL FEST

Mluvíte o „té noci, kdy přišli Rusové“. Vybavíte si ji?

Ano. Tehdy brzy ráno, když jsem se probudil, viděl jsem lidi se zakrytými tvářemi, v maskách. Přišli a útočili na radnici. Obsadili ji. Sundali ukrajinskou vlajku a dali tam ruskou. Se zbraní v ruce kontrolovali, koho pustí dovnitř. A později to samé udělali v parlamentu. Ráno začali zatýkat poslance Národní rady Krymu a pak je se zbraní v ruce kontrolovali, jak hlasují. Velmi rychle byla okupována ta nejdůležitější místa v hlavním městě Krymu, například letiště. Všechno se to odehrálo velice rychle.

V novinách jsem četl, že se neví, co je to za vojáky, a přitom jsem viděl, že jsou to Rusové. Oni totiž na uniformách neměli vlajku. Formálně nebylo jasné, kdo to je, ale všichni jsme věděli, že jsou to ruští vojáci. Samozřejmě byli na Krymu lidé, kteří ruské vojáky podpořili. Ale nemyslím, že jich bylo nějak hodně. Byli tu i lidé, kteří nebyli v armádě, ale přišli spolu s armádou z Ruska. A ti byli ještě horší než vojáci. Obzvlášť když se opili a v noci přišli na kontrolu.

Měl jste strach?

Neměl jsem strach, ale velmi se mi to nelíbilo. Chtěl jsem něco udělat, ale bylo mi jasné, že je lepší nedělat nic. Věděl jsem, že by to bylo použito proti židovské komunitě. Nic takového jsem si nemohl dovolit. Pocházím z rodiny námořního důstojníka. Díky tomu vím, že je velmi jednoduché udělat si Molotovův koktejl a zaútočit. Ale bylo mi jasné, že jedním Molotovem bych naši židovskou komunitu velmi ohrozil, protože na Krymu jsem byl známá osoba. Nemohl jsem to udělat.

Kdybyste z Krymu neodjel, nejspíš by vám ten Molotov vlétl do okna?

Ne, protože jsme bydleli vysoko. Ale samozřejmě by si pro mě přišli Rusové. Věděl jsem, že já za sebe mohu a musím udělat jednu věc – celému světu říct, co se děje. Tehdy jsem během jednoho týdne udělal asi padesát rozhovorů. Telefonicky i naživo. Na Krymu jsem byl až do samotného takzvaného referenda. V ten den jsme odešli.

S kolika dětmi?

Máme dvě děti a ta starší v té době měla rok a deset měsíců. To je věk, kdy je to s dětmi ještě jednoduché rozhodování. Jakmile děti povyrostou a k rozhodování se připojí, je to už komplikovanější.

Už vám musela hořet půda pod nohama.

Ano. Doslova.

Dostal jste pozvání od slovenské židovské komunity?

Ano, ale až poté, co jsme z Krymu utekli. V té chvíli jsme nevěděli, kam půjdeme a co budeme dělat. Bylo nám jasné jen to, že musíme pryč. Nejdřív jsem chtěl, aby odešla jenom moje rodina. Manželka s dětmi měla jít do Izraele a já chtěl zůstat. Manželka mi večer před jejich odchodem řekla „ano“. Potom mi volali novináři z Izraele a já jim potvrdil, že moje žena s dětmi k nim odejdou. A brzy ráno mě moje žena probudila a řekla: „Ne, zůstaneme spolu. Bez tebe nikam nepůjdeme.“ V ranních novinách ten den vyšlo, že rabín Kapustin posílá ženu a děti do Izraele, ale ve skutečnosti už to bylo jinak.

Pak jste odešli na Slovensko.

Rovnou na Slovensko jsme nešli. Z Krymu už nebylo možné letět letadlem, tak jsme vlakem odjeli do Kyjeva. V Kyjevě jsme byli několik dní a tam se se mnou spojil můj učitel, kamarád a rabín Andrew Goldstein, se kterým jsem spolupracoval a hodně jsem se toho od něj ještě v Londýně naučil. Řekl mi, že na Slovensku už dlouho hledají rabína: „Měl bys zájem?“ A já odpověděl, že ano. Další den jsme se s židovskou komunitou na Slovensku spojili. Velmi rychle vyřídili slovenská víza pro mě i pro rodinu a za několik dní už jsme byli v Bratislavě.

Vaše rodina nejdříve utíkala před nacisty, pak před Putinem.

Neporovnával bych nacistické pronásledování Židů s touto válkou. To není správné. Během holokaustu byly systematicky zavražděny miliony Židů, přestaly existovat komunity. Dnešní válka je velkou tragédií pro miliony lidí, ale je to jiné.

Židé placení Ruskem

Máte informaci, v jakém stavu je dnes židovská komunita na Krymu?

Samozřejmě. Dostávám noviny od různých lidí a čtu, co tam o Krymu píšou.

Nemusí být pravda, co píšou ruské noviny.

Samozřejmě. Ale přesto má význam tyto noviny číst. Některé věci se tam dozvíte. Když jsem působil jako rabín na Krymu, byla tam hnutí reformního judaismu i hodně ortodoxní hnutí. Když jsem ale odešel, věci se změnily. Teď tam působí už vlastně jenom ortodoxní směr. Jedna reformní komunita tam sice zůstala, ale je jen otázka času, kdy skončí. Ano, věci se skutečně změnily. Kde je podpora židovských komunit, která k nám přicházela ze zahraničí? Ale zase naopak začaly přicházet peníze z Moskvy, protože syn ruského vrchního rabína šel působit právě na Krym. On je ten, kdo mě na Krymu vystřídal. A stále tam působí. To samozřejmě v novinách vypadá velmi dobře a tento rabín získal od Ruska velkou podporu.

Znamená to, že Evropská židovská federace přestala Židy na Krymu financovat a místo nich to teď dělá Rusko.

Když jsem působil na Krymu, snažil jsem se, aby nás podporovaly jednotlivé komunity v Anglii, v USA. Podporovaly třeba židovské vzdělání. A všechny tyto peníze přestaly na Krym po jeho anexi proudit. Důvod je srozumitelný a jasný.

Jak velká část Židů Krym opustila? Vy jste jistě nebyl sám.

Znám několik takových. Ale nešlo o hromadný odchod. Není to jednoduché, odstěhovat se z města, kde žijete a působíte celý život.

Jsou teď antisemitské nálady na Krymu silnější, než byly dřív?

Krym je dnes úplně jiný než před devíti lety. Ale musel bych to zažít na vlastní kůži a vidět na vlastní oči, abych o tom mohl vyprávět podrobněji. Mám odtamtud jen zprávy, na základě toho nemohu porovnávat.

Vy byste se dnes na Krym asi ani nedostal. A bylo by to pro vás i nebezpečné.

Je to tak. Před rokem 2022, tedy před vypuknutím války na Ukrajině – a přitom bych zdůraznil, že válka trvá už od roku 2014, ale šlo o válku lokální, od roku 2022 je to skutečná válka – ani před ní bych nejel na Krym. Pro mě to není bezpečné už od jeho anexe. Můžu se vrátit až poté, co skončí okupace.

A chtěl byste se na Krym vrátit?

Samozřejmě a s radostí, ale až bude opět ukrajinský. Určitě bych tam rád s rodinou na pár týdnů jel. Ale jestli bych se tam vrátil navždy, abych tam působil, to spíš ne. Moje děti se už cítí dobře na Slovensku. Hodně cestujeme a obzvláště moje dcera je pokaždé, co se na Slovensko vrátíme, moc ráda. Už jsme si tam zvykli a já nevidím důvod, proč na tom něco měnit.

Překvapují vás prokremelské nálady na Slovensku? Podle publikovaných průzkumů veřejného mínění prorusky orientovaných lidí přibývá.

Souhlasím. Nelíbí se mi to. Ale myslím, že ruská propaganda zkrátka výborně funguje. Rusko na ni dává spoustu peněz, a když teď potřebuje víc a víc peněz na válku, zvyšuje i náklady na propagandu. Mnoho Slováků se tím bohužel nechává ovlivnit. A nejde jen o lidi na Slovensku. Z mé strany by ale nebylo správné říkat, jak by Slováci měli smýšlet a co by měli dělat. Já nemám slovenský pas a Slováci si mají o sobě rozhodovat sami. Mně se to může líbit, nebo nelíbit.

Je slovenská židovská komunita zajedno v tom, že Rusko je agresor? Nebo prokremelské nálady pronikly i do ní?

Podle mě většina slovenských Židů rozumí situaci tak, že Rusko je agresor. Chápou, co se tam ve skutečnosti děje, co se stalo v roce 2014 a 2022. Často opakuju, že to je válka mezi minulostí a současností. Rusko reprezentuje minulost. Pro ně je to koloniální válka, pro Ukrajinu je to válka za současnost a za možnost vyvíjet se směrem k hodnotám, na kterých stojí celá Evropa.

Myslíte si, že ta celá Evropa se dnes může od Ukrajiny něco učit?

Podle mě ano. Představme si, kdyby to, co se děje na Ukrajině, šlo dál na západ – bojovalo by za svoji nezávislost Česko? Bojovalo by Slovensko? Polsko? Maďarsko?

Pod praporem NATO určitě.

No, kolik lidí v těchto zemích by bojovalo za svoji svobodu, za svoji nezávislost, za své právo na existenci? Kolik lidí? My to nevíme. Neříkám nic definitivního.

Protože to nemůžete vědět. Ale určitě si o tom něco myslíte, tak to řekněte.

Být členem NATO znamená, že za nás bude bojovat NATO. Ale Američané dnes nebojují za Ukrajinu. Velmi pomáhají finančně a dodávají zbraně, to ano. Ale jinak? Ani jeden Američan, kterého by poslal stát, na Ukrajině nebojuje.

Vím, kdo jsou Ukrajinci

Protože by to přerostlo nespíš v jadernou válku, USA by se staly aktivní součástí konfliktu a byla by to tragédie.

Ano. A Ukrajinci se teď snaží dokázat, že mají právo na existenci. A dělají to výborně. Nikdo to neočekával.

Ani vy?

Já jsem to očekával. Stejně jako jsem očekával, že bude válka. Že Krymem to nekončí.

A čekal jste, že se budou Ukrajinci takto hrdinsky bránit?

Neměl jsem o tom žádné pochybnosti. Vím, kdo jsou Ukrajinci. Vím, co je Ukrajina.

Kdo jsou Ukrajinci? Co je podle vás Ukrajina?

Vím, že Ukrajinci umí bojovat. Vždyť kolik Ukrajinců bojovalo během druhé světové války? Kolik hrdinů mezi nimi je? Teď na Ukrajině bojuje jeden z mých žáků. Když vypukla válka, zavolal mi, že jde za Ukrajinu bojovat. A taky byl těžce zraněn.

Jak na tom je?

Jsem s ním v kontaktu a s jeho matkou taky. Není to dobré.

Vy jste neměl chuť jít za Ukrajinu bojovat?

Já? Ne. Protože vím, že tady v Evropě můžu pomoci mnohem víc.

Jak konkrétně pomáhá slovenská židovská komunita?

Většinou jde o humanitární pomoc. Když válka vypukla, dostal jsem telefonní číslo, na které urgentně volaly stovky lidí. Ukrajinské ženy, které se s dětmi vydaly na západ. Někdo zůstal na Slovensku, někdo se snažil dostat ještě dál. A já jsem pro ně dělal logistiku. Byl jsem v Bratislavě, nikoli na hranici. Ale vždycky jsem měl vedle sebe ten telefon, na který volaly v kteroukoli denní i noční hodinu. Volaly i přímo z Ukrajiny a já jsem jim říkal: „Nemůžu vám pomoci, když jste ještě tam. Ale jakmile se rozhodnete jít na Slovensko, tak se mi ozvěte a určitě se budu snažit vám pomoci.“

Ještě ten telefon zvoní?

Poslední měsíce ne. Respektive pokud zvoní, volají lidé s otázkami, které se už války na Ukrajině netýkají.

Jak se dívá judaismus na válku?

Pokud existuje aspoň nejmenší možnost zabránit, aby se válka rozjela, tak ji musíme využít.

Což dávno není případ Ukrajiny a Ruska.

V judaismu jinak existují konkrétní zákony, které platí i během války. Co je důležité – neztrácet lidskost. Nechovat se tak, aby nenávist ovládala mysl lidí. Nenávist je pocit, který nejrychleji a nejúspěšněji válku vyvolá. Lidé ji nejčastěji používají pro rychlé výsledky. Společný nepřítel, nenávist, to spojuje. Takticky to velmi dobře pomáhá. Funguje to. Ale strategicky je to velké nebezpečí po skončení války, protože je těžké tu nenávist…

… přetransformovat v něco pozitivního.

Přesně tak. A často když už nemáš jednoho nepřítele, hledáš druhého nepřítele. Často lidé svou nenávist namíří na někoho dalšího. A to je nebezpečné.

Na druhou stranu, jak se mají Ukrajinci vyhnout té nenávisti?

Bohužel se nedá nenávisti vyhnout. Velmi dobře je chápu. Z mé strany, když jsem tady v bezpečí, je velmi jednoduché vyprávět o tom, že nesmíme nechat nenávist, aby ovládala naši mysl. Jakýkoli Ukrajinec by mi v tu chvíli řekl: „Tak se jdi podívat, jak nás bombardují, jak umírají lidé. Uvidíme, jestli budeš pořád vyprávět to samé.“ A měli by pravdu.

Je to těžké.

Ano. Ale já v této myšlence pokračuju – pokusme se neztrácet lásku k lidem. A podle mě lidé, kteří bojují a zabíjejí nepřátele, dělají správnou věc. Bohužel je to tak.

Řeknu vám, jít zastřelit nepřítele a u toho necítit nenávist, to přece musí být ještě těžší, než když nepřítele nenávidíte.

Podle mě lidé, kteří nebojují, v sobě mají mnohem větší nenávist než ti, kteří bojují. Dívám se na různé zprávy a čtu různé noviny, které se mi dostávají do rukou, a vnímám hodně lidskosti mezi lidmi během války.

Třeba?

Když třeba ukrajinští vojáci mají ruského zajatce a dávají mu první pomoc, aby nezemřel. A ano, ten ukrajinský voják měl toho ruského původně zabít. Ale když nezemřel a je poraněný, je potřeba takovému zajatci pomoci. Je těžké vysvětlit, jak to během války funguje.

Asi tu hraje roli i bezmoc raněného, do něj se střílí určitě hůř než do někoho, kdo stojí proti vám a taky na vás míří.

Ano. Podle mě je důležité, aby si člověk i během války pamatoval, že je pořád člověkem. Já tu teď nepropaguju pacifismus. O pacifismu je dobré mluvit, když…

Když zrovna není válka.

Přesně tak. Ale ve válce je potřeba se bránit, bránit svou rodinu, svoje město, svoji vesnici, svoji zemi. Je to normální a správné. Ve válce je nutné střílet a zabíjet nepřátele. Je to tak.

Umíte si představit, že by tato válka skončila tím, že by Krym zůstal ruský?

Víte, když vás například pronásleduje vlk, nedá se s ním dohodnout, že mu necháte jeden prst. On si vždycky vezme celou ruku. Podle mě je to podobná situace, jako když v Mnichově přesvědčovali, že si zaberou jenom Sudety. A jak to skončilo? Podle mě by se Ukrajina měla vrátit k hranicím, které jsou uznané celým světem.

ŠTETL FEST je multižánrový mezinárodní festival židovské kultury, který podtitulem „Důstojnost v rozmanitosti“ dává nahlédnout do židovské kultury. Foto: Ivo Dvořák, ŠTETL FEST

Putin není hloupý

Co myslíte, že v takové situaci udělá Putin? Umíte si představit naprosto poraženého Putina? Není to můj postoj, ale slyšela jsem už od více lidí, že Putin nesmí mít pocit, že je poražen a ponížen.

To bychom se báli maniaka, který chce všechno, co vidí. To ale neznamená, že mu máme něco nabízet. Není správné říkat, že tohle je válka mezi Putinem a Ukrajinou, nebo Putinem a Zelenským. Putin má v Rusku stále obrovskou podporu. Je to strašné, každý den umírají stovky lidí. Na obou stranách. Ale jedna z těch stran se brání a ta druhá nechápe, proč vlastně přijela na Ukrajinu střílet.

Co si myslíte o Putinovi? Už jste řekl, že je to maniak.

Nejsou to moje slova. Já to jen opakuji po velmi rozumných lidech.

Jak na vás působí?

Putin žije v minulosti. A to je jeho největší chyba. Nerozumí tomu, co se v současnosti děje. Používá metody, které by dnes už ani neměly existovat.

Možná je sám obětí ruské propagandy a věří tomu, o čem se snaží nejen Rusy přesvědčit.

Myslím, že on určitě není hloupý. Ale konec těchto lidí bývá vždycky stejný. Stačí si přečíst historické knihy.

Překvapilo vás, jak se k Rusku nedávno vyjádřil papež František? Jak podporoval mladé Rusy v tom, aby nesli odkaz velké říše?

Já jsem poslouchal, co papež řekl. Ale neslyšel jsem, jak to bylo komentované jeho poradci. Protože často, když papež něco řekne, to jeho poradce ještě komentuje a vysvětluje.

Vatikán to trochu relativizoval. V první řadě ale ten jeho projev velmi pochvalně komentoval Kreml.

To bych si musel přečíst, abych mohl vyjádřit svůj názor. Nevím, co na to ve Vatikánu konkrétně řekli.

Matteo Bruni prohlásil: „Papež chtěl podpořit mladé, aby uchovali a podpořili to, co je kladné ve velkém, ruském, kulturním a duchovním dědictví.“

Papež je velmi známou osobou, dvakrát jsem se s ním setkal a mám vůči němu velkou úctu. A řekl to, co řekl. Já bych to neřekl. Ale nejsem papež. Co se týká ruské kultury, tak ano, v devatenáctém století tu existovala velká ruská kultura.

To i ve dvacátém.

V první polovině dvacátého. Rád čtu v ruštině, mám rád ruskou literaturu, a to i tehdy, když je na Ukrajině válka. Souhlasím ale s tím, že se často odvoláváme k různým kulturním projevům a často tím sloužíme zlým účelům.

Tohle bude umět ruská propaganda velice dobře využít.

Přesně tak. Bohužel. To, čemu se říká velká ruská kultura, se často používá pro další koloniální plány a výpady. A pro imperialismus, který jde z Ruska. Nechtěl jsem slovo kolonialismus použít. Mělo se přestat používat už v polovině minulého století.

Debata N: Supervolební rok v české politice
Jak moc mohou různé volební strategie rozštěpit vládní koalici a co se může změnit po eurovolbách a krajských a senátních volbách v Česku? Do jaké míry může výsledek letošních trojích voleb ovlivnit zásadní volby do Poslanecké sněmovny příští rok?

Redaktorka Deníku N Markéta Boubínová si do debaty v Knihovně Václava Havla pozvala politoložku Annu Shavit (FSV UK), sociologa Martina Buchtíka (STEM) a redaktora Jana Tvrdoně (Deník N). V úterý 5. března od 19 hodin.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Rozhovory

Ruská válka na Ukrajině

Slovensko

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější