Válka, identita, ironie: jak ruská agrese vrátila střední Evropu na mapu
Esej českého spisovatele Milana Kundery z 80. let o lidech uvázlých mezi Východem a Západem je opět aktuální, píše v komentáři Jacques Rupnik.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Jste disident?“ zeptal se jeden novinář Milana Kundery poté, co v polovině 70. let emigroval z Československa do Francie. „Ne, jsem spisovatel,“ odpověděl autor Nesnesitelné lehkosti bytí. Ne že by mu byl lhostejný osud jeho rodáků, kteří doma čelili komunistickému režimu, ale nestál o to, aby román dostal politickou nálepku, a obecněji nestál o takové onálepkování u literatury s poselstvím, u umění ve službách politické myšlenky.
Přitom Kundera, který předminulý měsíc zemřel, byl myslitel, který rozvíjel myšlenky zejména ve svých esejích, z nichž nejvlivnější je Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy, který vyšel v Paříži v roce 1983 a letos se dočkal nového anglického překladu. Střední Evropa je podle Kundery „zeměpisně situována uprostřed, kulturně na Západě a politicky na Východě“. Potíž malých národů mezi Ruskem a Německem spočívala v tom, že jejich existence nebyla „samozřejmá“, ale zůstávala úzce spjata se životaschopností vlastní kultury a historicky provázána s kulturou Západu, z níž byly tyto národy v roce 1945 „uneseny“.
Když Kundera vrátil střední Evropu na mapu, zpochybnil tím do té doby převládající mylné představy o tomto regionu, vnímaném pouze prizmatem primátu ideologického rozdělení na Východ a Západ. Tento zásadní esej vyvolal v 80. letech 20. století celoevropskou diskuzi a přispěl nejen ke změně sebevnímání regionu, ale také ke změně mentální mapy kontinentu v západní Evropě.
Klíčovým prvkem této změny bylo znovuobjevení rozmanitého kulturního dědictví střední Evropy. Nejkontroverznější otázka v debatě osmdesátých let se však týkala vztahu středoevropského regionu k Rusku, které bylo – a zůstává – jeho hlavním „základním protějškem“ (tím druhým je Německo). V opozici vůči Rusku se pak utvářely hranice a identity střední Evropy.
Nanejvýš výmluvnou ilustrací toho, jak se kulturní identity proplétají s politickými (s ozvěnami současných diskuzí o postkolonialismu), je památná debata v Lisabonu v roce 1988, jíž se zúčastnili spisovatelé ze střední Evropy (včetně Czesława Miłosze a Györgyho Konráda) a z Ruska. Ačkoli tam Milan Kundera fyzicky nebyl, jeho esej hrál v debatě velmi důležitou roli. Josif Brodskij, exilový básník z Leningradu, kritizoval Kunderovo pojetí střední Evropy jako imaginární společenství bez obsahu:
„Když se mluví o literatuře, nic jako ‚střední Evropa‘ neexistuje. Existuje polská literatura, česká literatura, slovenská literatura, srbochorvatská literatura, maďarská literatura a tak dále. O tomto konceptu se nedá mluvit ani v literárním kontextu. Je to oxymóron.“
Miłosz: „Divide et impera [rozděl a panuj]. To je koloniální princip a ty se za něj stavíš.“
Brodskij: „Divide et impera. Jakým způsobem, Czesławe? Nechápu tě… mohl bys to víc rozvést?“
Miłosz: „Pojem střední Evropa není Kunderův vynález. Ty jsi posedlý tím, že s tím jako první přišel Kundera. Vůbec ne. Střední Evropa je protisovětský koncept, který se odvíjí od okupace těchto zemí… A obávám se, že v ruské literatuře dozajista panuje tabu – a tím tabu
