Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pusťte mi Stupid Girl, ať se mi dobře spí. A můžete transplantovat. Ukázka z nové knihy Renaty Kalenské

Foto: Jonathan Borba, Unsplash
Foto: Jonathan Borba, Unsplash

Novinářka Renata Kalenská v roce 2018 podstoupila transplantaci ledviny a slinivky. Za záchranu svého života vděčí špičkovému transplantačnímu týmu z pražské nemocnice IKEM, který vede přednosta Jiří Froněk. O jejich práci se však rozhodla vyprávět už o něco dříve, když měla možnost sledovat Froňka při operaci na sále a viděla, s jakým zápalem chirurgii provádí. Vedla s ním proto obsáhlý rozhovor a mluvila také s řadou pacientů po transplantaci, jejichž příběhy jsou jen stěží uvěřitelné. V knize Orgány nepatří do nebe vzdává hold nejen mimořádné osobnosti české transplantační chirurgie, ale především všem lidem, kteří tváří v tvář smrti prokazují obrovskou odvahu, nezdolnost ducha, nezištnost a lásku k bližnímu. Přečtěte si autorčinu předmluvu.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Knihu Orgány nepatří do nebe si můžete pořídit v našem e-shopu nebo ve všech dobrých knihkupectvích.

To odpoledne mám jako v mlze. Seděla jsem v moderním křesílku v redakci Seznamu, poslouchala v telefonu hlas profesorky Alexandry Jirkovské z Ikemu a polykala slzy. S pocitem, že stojím na kraji propasti a zírám dolů do tmy, jsem vnímala slova dialýza, vysoký kreatinin, shunt, rychle, musíte, musíte, přijeďte hned, transplantace, dialýza, dialýza… Necítila jsem se ve své kůži už delší dobu, ale tu chvíli, kdy půjdu na odběry krve a podívám se pravdě do očí, jsem stále odkládala. Byl únor 2017. Studený, hnusný měsíc.

Následující týdny nebyly nijak povznášející, ale daly se přežít. Pořád jsem mohla pracovat, moderovat svůj pořad, starat se o své dvě děti. V Ikemu se mi pokusili udělat shunt, aby mohli s dialýzou začít. Potřebovala jsem umělou ledvinu jako sůl. Bylo mi hůř a hůř. Pořád jsem zvracela, motala se, v podstatě jsem jela na jakéhosi autopilota. Ale pořád jsem točila.

První shunt se nepovedl. Okamžitě mi zkusili udělat další, protože bez dialýzy bych už dlouho žít nemohla. Shunt ale na svoje zrání potřebuje zhruba dva měsíce, šlo do tuhého. Narychlo mi udělali vstup k srdci. Trochu nerozvážně jsem s tou novou parádou sekala zahradu. Na těžkou otravu krve, se kterou jsem pak pár dní bojovala v Ikemu na jipce, nezapomenu. Hodiny jsem tam úpěla jako zvíře.

Druhý pokus o shunt dopadl dobře. Ačkoli lékaři pochybovali, přece jen se jim podařilo tepnu se žílou sešít. Ruce jsem měla plné jizev, vypadala jsem, jako bych měla pod kůží tlustou žížalu. Když jsem si paži přitiskla k uchu, znělo to, jako když jsem kdysi na ultrazvuku poslouchala tlukot srdce svých dětí. Spát se dalo jen na druhém boku, moje krev dělala hrozný kravál. Bylo zábavné to poslouchat. A ještě zábavnější bylo dát to poslechnout jiným lidem. Spolehlivě jsem tím každého vyděsila.

„Sestřičko, jak dlouho myslíte, že budu chodit na dialýzu, než mě odtransplantují?“

Zdravotní sestra se zamyslela. „Tipuju tak rok.“

Orgány nepatří do nebe. Foto: Gabriel Kuchta

Je 22. května 2017 a já jsem na své první dialýze. Na Facebooku vtipkuju, že si připadám jako panna. Na waiting listu, tedy čekací listině, jsem desátá v pořadí.

Dialýza třikrát do týdne, pokaždé to samé. Tříletá Viktorka stojí ve dveřích. „Maminko, já chci s tebou na dialýzu.“ Chůva Aya ji bere do náručí a zavírá mi dveře před nosem. S první dialýzou mi oznámila, že odteď nechce za hlídání žádné peníze. Stává se naší adoptivní babičkou. A rovnou na plný úvazek. S mým tehdejším partnerem se střídají v hlídání dětí, když já odjíždím. Osmiletý syn Mikuláš to rychle přijímá jako novou realitu. Já taky. Přijedu do Ikemu, lehnu si, čekám, až na mě přijde řada. Každý pacient má sluchátka a svoji vlastní televizi. Velký luxus a pocit jakéhosi minima soukromí.

Sestra mi jehlou tlustou jak špejle napichuje tepnu. Za chvíli začne dialyzační stroj pracovat. Desetkrát až dvanáctkrát za sebou projede veškerá má krev mašinou. Všude hadičky, kterými moje krev protéká. Za ty čtyři hodiny mi umělá ledvina stahuje z těla tři až čtyři litry vody. Moje odcházející ledviny to už neumí. Nasazuju sluchátka, nechávám v televizi běžet ty nejblbější seriály, abych se mentálně odpojila od prostředí, ve kterém ležím, a přitom dokázala pracovat. Otevírám počítač a začínám psát scénář pro pořad Výzva. Točím zítra. Když mi mašina stáhne vodu z těla den před natáčením, považuju to za štěstí. Sice vypadám ztrhaně, ale nechodí mi od diváků dopisy ve stylu: „S tím nateklým ksichtem už před kameru nelez, nádhero.“ To jsou ty nejpřívětivější. Ale nevzdávám to. Práce mě drží nad vodou. Navíc převažují pozitivní vzkazy od diváků a to je dobré palivo.

Nesmím mentálně zapadnout do řady pacientů, mezi nimiž ležím. Ti jedí, spí a dívají se na televizi. Vím, že by mě to psychicky zničilo. Závidím jim ten klid, sama ale nesnesu pocit ztraceného času. A tady se ho nabízí víc než dost. Absolvuju za ten týden jednu denní a dvě noční dialýzy. Děkuju v duchu pánubohu, respektive Ikemu za ty noční. Nepřicházím o mnoho času s dětmi, můžu chodit do redakce. Před jednou ráno se obvykle vracím a pak dokola jezdím po Žižkově, který je v ten čas přecpaný zaparkovanými auty. Vždycky se nakonec jedno zapomenuté místo najde. Padám vyčerpaná do postele. Občas mě v noci budí zvracení. Jsem v dezolátním stavu. Ráno už jsem dobrá. Nehezká, ale dobrá. To stačí.

Trápí mě úvahy o budoucím dárci. Čekám na ledvinu a slinivku. Tedy čekám na smrt. Na smrt člověka, jehož orgány by mi zachránily život. Velmi často si vizualizuju, jak se pomalu blížím k čáře svého života. Z druhé strany se blíží člověk, který netuší, že až se naše cesty protnou, bude mrtvý. Vidím ho ve svých představách, jak si hraje v obývacím pokoji se svými dětmi. Trápí ho různé starosti, jen ne ty o život. Je úplně zdravý. Protože já potřebuju úplně zdravého dárce.

Nedokážu po transplantaci toužit. Nemůžu. Pořád vidím jeho. Bůhvíproč si představuju muže. Iracionální výčitky svědomí popisuju jedné ze zdravotních sester. „Takové věci tady neslýchám. Zato jsem nedávno přišla v noci na pokoj, u okna stála pacientka a pořád si něco šeptala. Venku hustě sněžilo a strašně foukal vítr, hotová sibérie. Chvilku jsem poslouchala, co to ta paní drmolí. Modlila se: ‚Panebože, ať je dnes hodně bouraček, ať je dnes hodně bouraček…‘ Potichu jsem vycouvala z pokoje, bylo to hrozné. Nechtěla jsem, aby viděla, že jsem byla svědkem tak smutný scény,“ popisuje mi. A mě z toho mrazí.

Lékaři začínají zvažovat možnost, že bych dostala ledvinu od žijícího dárce, jsem už dost zdevastovaná. S novou ledvinou bych pak už čekala jen na slinivku od nežijícího dárce. To by byla brnkačka. Z rodiny se mi nabízí dvacetiletý syn mé sestřenice. Nedokázala bych to přijmout, ale nesmírně mě to dojímá. Nadějně zní nabídka mého nejlepšího kamaráda Jirky Kylara. Dostáváme se do fáze, kdy se s koordinátorkami domlouvá na odběrech krve, aby lékaři zjistili, zda jsme kompatibilní. V tu chvíli přichází na scénu Jiří Froněk, šéf transplantačních chirurgů. Sedíme spolu v jeho kanceláři. Doporučuje ještě chvíli vydržet a počkat na dárce zemřelého, aby moje tělo nemuselo absolvovat tak velký zákrok dvakrát za sebou.

Volají. Konečně mi volají. Jsem třetí v pořadí a mám být připravená pro případ, že by ani první, ani druhý pacient na čekací listině nebyl pro transplantaci vhodný. Tohle se děje čtyřikrát. Večer dorazím do Ikemu, sestry mi píchnou kanylu, dají mi prášek na spaní a plastový náramek na ruku, ráno mě probudí a pošlou zas domů. Pokaždé odjíždím o něco skleslejší. Naštěstí hned zas naskakuju do kolečka natáčení, děti, nákupy a podobně a nijak zvlášť si to neberu. Jen vzadu v hlavě cítím lehké napětí. Ve dveřích mě pokaždé vítá syn, který se chystá do školy. A v jeho očích vidím zklamání. Pokaždé mě jen tiše obejme.

Volají popáté. Tentokrát jsem první v pořadí. Ráno mě budí. „Tak pojďme na to.“ S dárcem jsme perfektně kompatibilní. Je 22. května 2018. Na den přesně rok od mé první dialýzy. Ta sestra to tehdy opravdu trefila.

Poslední rychlé telefonáty. Máma, táta. Cítím jen jedno – že se strašně toužím vzbudit a objímat své děti ještě spoustu let. Poslední rychlý hovor je s mou sestrou Ivetou. Pláče. Uklidňuju ji. Bude to dobrý, protože jiná možnost není. Rychle pak ještě píšu zprávu svému drahému Jírovi Stránskému. Slíbila jsem to a on je pro mě nekonečný zdroj optimismu. Jedeme na sál.

Redaktorka a autorka knihy Orgány nepatří do nebe Renata Kalenská. Foto Gabriel Kuchta

Cítím, jaká je mi na pojízdné posteli jen v andělíčku zima. Klepu se. Imunitu mi příslušnou medikací stáhli skoro k nule, aby moje tělo bylo ochotné nové orgány přijmout. Nemám strach. Je to jakýsi druh adrenalinu, mlha v hlavě, gumové vystresované tělo. Podobá se to pocitu, když jsem jako dítě startovala na závodech ve sprintu. Zaklekám do bloku. Tretry potřebovat nebudu. Zdravotní sestra, která mě doprovází, v ruce nese moje desky s veškerými informacemi a neustále vtipkuje. Chytnu se toho jak tonoucí stébla. Na sále už se směju taky.

„Pane doktore, ukažte mi tu mističku!“ Chci vidět své budoucí orgány.

„Dejte pokoj,“ odbývá mě.

Smějeme se všichni, nic mi ale neukážou. Všichni se mi představují, jsou moc milí, na sále je uvolněná atmosféra. A mně je pořád zima. Anesteziolog mi přitápí. Lehátko mě začíná krásně hřát. Vybavuje se mi vzpomínka, jak před půl rokem v tomto sále stojím s kameramanem a sledujeme transplantaci dělohy. Tehdy jsem tu dělala reportáž a netušila, že za pár měsíců tady budu ležet já.

Přibíhá Jiří Froněk. „Vedle budu dělat játra, občas se sem skočím podívat, jak se vám daří,“ ujišťuje mě. I jemu říkám, že chci vidět misku s orgány, které se během pár hodin mají stát mou součástí. Označuje mě za morbidní bytost a neukáže mi nic. Vlastně jo – palec nahoru. A zase odbíhá, vedle už na něho čeká uspaný pacient. V tu chvíli mi vůbec nedochází, že ta játra, o kterých mluvil, jsou od mého dárce. Jeho orgány jsou teď zrovna na několika operačních sálech a díky nim je pro lidi na operačních stolech obrovskou nadějí na život. Někdo potřebuje jeho srdce, další pacient játra, já dostanu ledvinu a slinivku…

„Chcete nějakou hudbu?“

Nerozmýšlím se ani vteřinu. Chci píseň Stupid Girl od Pink. „Na to si s dětmi každé ráno dáváme rozcvičku,“ vysvětluju operačnímu týmu. A láme se mi hlas. Až v poslední vteřině mě přepadá strach. Bojím se, že už své děti neuvidím. Stát se může ledacos. Dívám se na klip. Pár vteřin. Blik. Jako když zhasnete v pokoji.

Kdybych tvrdila, že se budím, bylo by to přehnané. Vnímám pohyb, instinktivně zavírám oči před umělým světlem i nevolností, která mi rve žaludek z těla ven. Zvracím. A zvracím. Pořád dokola. Jsem vyčerpaná a uvědomuju si, že takhle mi nikdy nebylo. Ležím na oddělení RES, než budu z nejhoršího venku. Vnímám, že u mých nohou sedí v křesle čtyřiadvacet hodin denně zdravotní sestra. Nesmí mě spustit z očí. Stačí, když se pohnu, a vyskakuje. V krátkých záblescích, kdy něco vnímám, mám výčitky svědomí, že ji v noci každé mé zasténání budí. Ale většinou je mi to jedno, cítím k ní jen neskonalou vděčnost. Nemá šanci se vyspat ani na deset minut. Po pár dnech se zdám stabilizovanější a převážejí mě na JIP.

Jsem více při vědomí a nastává mi peklo. Všechno si už uvědomuju v plné síle. Lékař, už nevím který, mě hladí po ruce a říká, že jsem statečná a že si bohužel vybírám všechny možné komplikace, které se po transplantaci mohou dít. Nejsem statečná, jsem ukňučená a jsem sama sobě protivná. A ty zpropadené nové orgány nefungují. Profesorka Jirkovská mě chodí utěšovat. Při jedné z návštěv mi do dlaně vtiskne malého anděla. Chodí za mnou moje sestra a partner. Někdy je pár minut vydržím, často ale jen zavrtím hlavou, že ne. Nemám sílu na jedinou větu. Na jediné promiň. Ani oči otevřít nedokážu. Iveta nosí každý den nový silný vývar.

„Ať ho nosí dál, z toho našeho byste žádnou sílu nenačerpala,“ říká mi sanitární sestra.

Nelepším se. Ledvina nefunguje. Slinivka taky ne. Musejí mě opět převézt na dialýzu. Bolesti jsou tak silné, že chvílemi křičím. Vybavuju si zejména svůj vzteklý výkřik: „Já nechci žádnou transplantaci, já chci svoji dialýzu.“

Stydím se za sebe. Jen chvilku. Většinou už je mi všechno jedno. Sestrám nejspíš lezu na nervy. Některé občas vůbec nereagují, případně jen utrousí, že už mi víc léků proti bolesti dát nemohou. Záda mám jak přelomená. Masírují mě. Jedna sanitární sestra po konci služby vždycky přijde a vypráví mi o sobě. Nic si z toho nepamatuju, jen vím, že jsem jí pořád děkovala. Nesmím se hnout, nesmím si sednout. Holka, kterou transplantovali den přede mnou, už mě byla i navštívit na pokoji. Přišla po svých, jen s pomocí chodítka.

Zastavila se mi střeva. A krvácím. Občas ke mně dolehne křik zdravotní sestry: „Krev pro Kalenskou!“ Dostávám dohromady asi patnáct transfuzí. Jak později vtipkuju: „Lili mi to do krku a vytejkalo to bokem.“

Foto: Stephen Andrews, Unsplash

Lékařské konzilium se radí, co se mnou. Nevypadá to, že by na rozhodnutí měli spoustu času. Internisté mě chtějí předat chirurgům, aby mě reoperovali. Chirurgové se brání, připadá jim to riskantní. Transplantované orgány by to prý jen oslabilo. Píšu Froňkovi. Volá ihned zpátky, že právě vylezl z letadla. Byl v Itálii transplantovat. Je neděle dopoledne. Bere si taxi a jede z letiště rovnou do Ikemu. Uvědomuju si, jak moc se mi všichni snaží pomoct.

Froněk se přiřítí na JIP. „Nechci, aby vás otevírali. Ty orgány to musí zvládnout. Zašili bychom vám ty díry uvnitř a ono by to začalo krvácet zas jinde.“ Jeho rozhodnutí přišlo v poslední chvíli, sestry už mi stačily natáhnout stahovací punčochy. Na sál jsem byla připravená. Froněk rozhoduje, aby mi do krve napumpovali krevní plazmu. „To vám krev jakoby zahustí, mělo by to pomoct zastavit krvácení,“ vysvětluje mi.

Pomalu přestávám krvácet. Cítím obrovskou úlevu a usínám. Na chvíli. Bolesti mi nedovolí nic. Druhý den nade mnou Jiří Froněk stojí znovu. Povzbuzuje mě. „Usmějte se! Usmějte se! Tak usmějte se!“ Říká mi to dokola. Už ho mám plné zuby, tak se usměju, abych od něj měla pokoj. A ono to funguje. Cítím úlevu. Pak mi vysvětluje, proč mám tak strašné halucinace. „Když jsem pracoval v Anglii, říkali jsme imunosupresi nightmares. Noční můry.“ Na medikaci, kterou jsem musela dostávat kvůli nízké imunitě, aby moje tělo přestalo odmítat orgány, reaguju velmi bouřlivě. Noční můry mám i v bdělém stavu. Stačí zavřít oči a už jsem v jiném světě. Ten svět je zlý a temný.

Po třech dnech to skončí. Cítím nesmírnou úlevu a směju se častěji. Jen pořád nic nefunguje. První se nechá přesvědčit slinivka. Sestry mi mohou přestat píchat inzulin, ale opět mě musejí vézt na dialýzu.

Po pár dnech přichází chirurg Tomáš Marada, který mě transplantoval. „Tak ledvina vám funguje,“ oznamuje mi.

Začnu ječet: „Já vás miluju!“

Na první pohled introvertního lékaře tím dost vyděsím. Nejistě se usměje a pronese: „Neděkujte, jenom dělám svoji práci.“

Lékaři mi během jedné z vizit vysvětlují, že v mém těle provedli v podstatě akci kulový blesk. Dali mi dopředu vlevo novou ledvinu. Staré ledviny mi nechali, ty se během krátké doby scvrknou jak rozinky. Dopředu vpravo mi napasovali novou slinivku. Na svém místě ale nechali i tu starou. Přece jen kdyby se nová nechytla, bude ta stará vyrábět aspoň pár hormonů a enzymů, když už si neví rady, jak produkovat inzulin. Sebrali mi slepé střevo. To dělají automaticky, aby zabránili případnému zánětu. Sebrali mi žlučník. Při transplantaci v něm prý našli cystu, která by později mohla tělo na imunosupresi zlobit. Snažím se spočítat, jestli mám teď orgánů víc, nebo míň než před operací. Taková moje malá inventura. Vychází mi, že jsem v minusu, pakliže nebudu mezi orgány počítat zmíněné rozinky. Jsem jako nová, říkám si.

Orgány nepatří do nebe. Foto Gabriel Kuchta

Začínám chodit. Pomalu, po chodbě, opřená o chodítko. Netušila jsem, že za těch jedenáct dní budou moje nohy tak slabé. Bez svalstva. Kůže mi visí z lýtek. Velká krasavice je ze mě. Ale už je to samá radost. Iveta mě vodí po chodbě a řehtáme se jako koně. Jsem nemožná, šourám se jak stará bába. A hekám. Přece jen ale každým dnem ujdu víc. Mám za sebou první schody.

Po zhruba dvou týdnech mi na vizitě oznamují, že jdu domů. No, jdu… Moje odhodlání k tomu autu dojít se u prvního automatu na kafe vypaří. Přítel během chvíle sežene invalidní vozík a do auta mě v podstatě překlopí. Moji radost už nic nemůže zkazit. Jsem doma. Dost vyhublá, s minimem energie, ale s obrovskou nadějí, že se vracím do života. Díky lékařům, díky Maradovi, díky Froňkovi, díky sestrám. Po třech měsících se vracím do studia. Žádný divák už mi nikdy nenapíše, ať s tím opuchlým ksichtem vypadnu.

Nepřežívám. Žiju.

A tato kniha je mou obrovskou poklonou všem transplantačním chirurgům, zdravotním a sanitárním sestrám, anesteziologům, uklízečkám…

Když doma procházím Facebook, zjišťuju, že mi palce držely stovky lidí. Že se konaly mše za moje zdraví. Dojetím nad tou pozitivní silou se mi stahuje hrdlo. Děkuju mnoha neznámým lidem, kterým jsem stála za to, aby na mě v těch nejhorších chvílích mysleli. Děkuju svým dětem, že byly celou dobu statečné.

A hlavně děkuju svému dárci. Neznám ho, ale stal se mou součástí. A o tu součást s láskou a pokorou pečuju.

Publikaci Orgány nepatří do nebe i další tituly z Edice N si můžete objednat v e-shopu Deníku N.

Zveme vás na křest novinky v naší Edici N, knihy Orgány nepatří do nebe. Ten se koná v úterý 3. října od 19 hodin se v Knihovně Václava Havla, kde při té příležitosti proběhne i debata, jejímiž hosty budou transplantační chirurg Jiří Froněk, transplantovaný trenér české reprezentace v thajském boxu Jiří Mejstřík a autorka knihy Renata Kalenská. Večerem bude provázet Petra Procházková.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Edice N

Literatura

Zdravotnictví

Česko, Edice N

V tomto okamžiku nejčtenější