Úvahy špatného žáka o formálním vzdělání
Je nepochybným a prioritním českým zájmem, aby zdejší školství fungovalo lépe a ještě lépe aby žáci měli ke vzdělávání a vzdělávacím institucím pozitivní vztah. Ondřej Štindl vzpomíná na předrevoluční školství, na to, jak strašně nerad chodil do všech tří škol, jež v životě musel navštěvovat. A dochází mimo jiné k tomu, že vidět školu jako nepřátelské území může mít i nějaké výhody.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
K momentům, kdy jsem si nejsilněji uvědomil, že existuje nějaký zásadní přeryv mezi životní zkušeností mou a generací mých potomků, patří ten, když jsem je sledoval, jak se vypravují do školy, a uvědomil si, že tam jdou docela rádi. Já nic takového nepoznal, jakžtakž jsem absolvoval školy tří stupňů a všechny jsem je nesnášel. Nepovažoval jsem školu za v aspoň nějaké míře svoje prostředí, ale za nepřátelské území.
Jistě to souvisí s charakterem doby, v níž jsem školy navštěvoval. Jinak by v mé paměti nebyly ty slaďounké a nebezpečné předsedkyně stranických organizací, dogmatičtí a zákeřní učitelé občanské nauky, poníženě zbabělí pedagogové, vysvětlující nevyzváni před studenty svou absenci na prvomájovém průvodu, na výročí „Vítězného února“ by se nekreslily továrny a spousty a spousty dalších dobově specifických úkazů. Především by v ní nebyla ta někdy až dusivě upjatá a v něčem také bezduchá atmosféra, vyplývající také z moci, již tehdy učitelé nad žáky měli, jejich šance zkomplikovat studentovi život byly ve srovnání s dneškem skutečně dalekosáhlé.
„Výhody“ normalizačního vzdělávání
Navíc se dá říci, že jsem byl
