Vada mého života: Jak se smířit se zadrháváním, byť ze sebe občas nevydáte ani hlásku
Letní seriál: Členové redakce Deníku N pro vás v průběhu léta v osobních textech popisovali události a zážitky, které formovaly a ovlivnily jejich životy. V tomto posledním díle Matěj Škop vypráví o dlouhém boji s koktáním.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Otevřel jsem pusu – a nic. Zbývalo třicet čtyři minut do konce hodiny a já si potřeboval odskočit. Chtěl jsem se učitelky dovolit větou „Můžu prosím na záchod?“, ale řeč se zasekla na prvním písmenu. Věděl jsem, že to může skončit takhle, ale bylo to tak akutní, že jsem to riskl. „Mmmmmmmm,“ zaznělo z mých úst. Učitelka na mě hleděla a čekala. Třída ztichla a poslouchala. Tím se to ještě zhoršilo a po dvaceti sekundách jsem to raději vzdal a šel si sednout.
Jedna z mnoha historek, která se mi vybaví, když se mě někdo zeptá, odkdy zadrhávám. Když si na ni vzpomenu, cítím stud, smutek a frustraci. Zadrhávám zhruba od deseti let. Není to mechanická vada řeči jako třeba ráčkování. Trpím psychickým blokem, při kterém se
