Představení je boj o přežití, tělo se brání, říká akrobat a producent Petr Horníček

V druhé půli května se uskuteční váš Open Air Festival na Vyšehradě. Jedná se o úplně nový koncept vaší akrobatické party Losers Cirque Company. Co si pod tím představit a proč jste se pustili do něčeho takového?

Chtěli jsme divákům nabídnout trochu jiný zážitek, než na který jsou zvyklí, když na nás chodí do divadla nebo do šapitó na Letní Letnou. Letní scéna Vyšehradu je spíš amfiteátr pod širým nebem a v květnu by mělo být už teplejší počasí, které jsme k tomu samozřejmě objednali…

Což letos nedá takovou práci, když neprší a blíží se tropy…

Přesně tak. A pak mě na tom hlavně zajímalo a lákalo spojení dvou druhů performativního umění – hudby a pohybu. Na tradičním koncertě je nejdůležitější složkou hudba, zpěvák, kapela, ale často nejsou dotažené další prvky jako světla, scéna nebo pohybový doprovod. Pro každého to nemusí být tak důležité, ale já si toho hodně všímám a říkám si, že by se z té akce dalo pro diváky vytěžit ještě víc emocí.

Pro nás je festival svého druhu test, šli jsme do toho po hlavě, takže potrvá týden a oslovili jsme hned několik různých hudebních interpretů, s nimiž budeme hledat symbiózu mezi hudbou, světlem, pohybem, animacemi…

Která ta složka je v takové chvíli ta hlavní?

Dva z těch večerů jsou založeny na velké hudební improvizaci, ale na začátku jsme vytvořili dramaturgickou linku, které se budeme držet. Například s Danem Bártou jsme zvolili téma Kmeny – ať už národnostní nebo sociální. Takže prostor dostane Afrika, Japonsko nebo hiphopová scéna a tomu se přizpůsobí hudební i pohybové řešení. Scénografie pracuje s představou, že lidé sedí kolem ohně, diváci budou tvořit takový komunitní kruh, který se bude proměňovat podle toho, jakému kmenu bude zrovna věnovaná pozornost.

S Vojtou Dykem, který má k sobě Endrua a Jendu Hovorku, jsme zvolili téma hudební laboratoře, takže zase úplně jiné pojetí. Velká míra improvizace dohromady s našimi pokusy vnést do ní řád světlem či pohybem. Zkrátka to nebude klasicky odehraný koncert.

Podle čeho k sobě vybíráte umělecké partnery?

Českou hudební scénu sleduji, takže jsem šel najisto. Skety jako a cappella sextet pracují jen s hlasem a přidat k nim Endrua, který jako beatboxer s hlasem pracuje úplně jinak, je nesmírně zajímavé spojení, které může ten večer překlenout od vokálů až k taneční hudbě, beatu a dalším zvukům. Improvizace nad určeným tématem, která může přinést hodně nového a nečekaného. To mě baví připravovat a sledovat – ten proces, tvorbu, hledání…

Co vás na tom přitahuje víc – výsledek nebo proces, jakým se k němu dojde?

Jednoznačně proces. Je to podobné, jako když jde člověk na vystoupení a má takové to mravenčení v břiše. Ty úplně první okamžiky, schůzky, povídání o tom, kam budeme směřovat, jsou strašně vzrušující. Samotný výsledek, to už je jenom to potěšení, že je to přesně takové, jaké si to člověk představoval. A nebo taky přemýšlení, že to mohlo být lepší, nebo naopak že se to podařilo ještě lépe, než jsem čekal.

Festival je však specifický ještě tím, že představení vznikají pro jednu příležitost, jenom teď a tady. Nepřijde vám škoda trávit spoustu času a práce něčím, co se odehraje během pár desítek minut a už to nikdy nebude?

To ale právě má taky své kouzlo. Stane se to, je to krásný a zmizí to. Na druhou stranu, když to teď všechno dopadne podle našich představ, nevylučuju, že to třeba někdy zopakujeme, jindy a jinde a možná trochu jinak.

A není vám to někdy líto?

Určitě je, vždycky. Obzvlášť když se ten večer povede. Člověk se na chvíli cítí trochu prázdný. Celý ten proces trvá relativně dlouho, zkoušky, přípravy, řeší se scéna, podílí se na tom hodně lidí, a když tohle skončí, jako by něco chybělo.

Jak byste popsal svou roli v celém tom procesu?

Snažím se projekty Losers posouvat a směrovat. Vlastně plním roli lídra, který má na sobě finální odpovědnost za to, jak naše věci budou vypadat. Samozřejmě, že se na výsledku podílí spousta lidí, ale snažím se to všechno propojit, dát tomu tvar a organizačně udržet pohromadě.

Přijde mi vzácné, jak se ve vaší osobě propojuje tvůrčí hledisko s praktickou a organizační složkou. Umělci často bývají zaměřeni jen na svůj tvůrčí výkon a sebevyjádření, zatímco praktičtí lidé nebývají tolik kreativní. Čím to je?

Možná to přišlo už na střední škole. Dělal jsem strojní průmyslovku, kde jsme se učili spoustu věcí drilem – například strojní písmo. Podobně ve sportu, kterému jsem se hodně věnoval, jde z velké části o dril, opakování a disciplínu. A pokud člověka nasměruje i rodina, dostane se mu to pod kůži. Organizační věci mě vždycky bavily. Se svým klubem bojového umění wu-shu jsem organizoval tréninky, pak přišla skromná vystoupení, která by se dala označit za mé producentské začátky. A dnes z toho těžím naplno při organizaci Losers, kde je perfektní produkce podmínkou fungování.

Neumím například postavit taneční choreografii, ale dokážu vytvořit