Rusko si pochvaluje rozrůstající se BRICS, rádo by ho vidělo jako pěst drtící USA a celý Západ. Máme se začít bát?
Komentář Michaela Romancova: „Na rozdíl od vůdců Západu pracují lídři zemí BRICS hlavami,“ zhodnotil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov výsledky jihoafrického summitu tohoto uskupení, během něhož bylo přijato šest nových zemí. Podle ruského tisku světová média dospěla k závěru, že summit skončil „politickým vítězstvím Ruska a Číny“. Tak si to rozeberme.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Co vlastně BRICS je a čím se stane od 1. ledna 2024, kdy by se na aktivitách skupiny měli začít podílet noví členové? Připomeňme, že tento termín – tehdy ještě jen jako BRIC – se objevil na začátku tohoto století, roku 2001, a ve svém analytickém článku ho použil bankéř Jim O’Neill z investiční banky Goldman Sachs.
Chtěl nasměrovat pozornost globálních investorů k ekonomickému potenciálu zemí, které v té době stály stranou jejich pozornosti. Tvrdil, že lidský, surovinový a hospodářský potenciál Brazílie, Ruska, Indie a Číny – první písmena jejich názvů tvoří zmiňovanou zkratku – je tak obrovský, že do roku 2050 budou dominovat světové ekonomice. Ten, kdo jejich potenciál včas rozpozná a bude do jejich rozvoje investovat peníze, zbohatne víc a rychleji, než kdyby investoval do ekonomik zavedenějších.
Na počátku existence BRIC (S, tedy Jižní Afrika, se přidala až roku 2010) byla spekulativní úvaha soukromé osoby a cílem nebylo nic jiného než rychle vydělat. Jim O’Neill je respektovaným členem britského/euroatlantického politicko-ekonomického establishmentu, jehož úvahy o světě a jeho dalším vývoji byly na začátku 21. století přirozeně (de)formovány tím, co se tehdy v euroatlantickém prostoru dělo. Konec studené války, rozpad SSSR, ekonomické reformy, v jejichž světle se Rusko a Čína zdály být tržními ekonomikami směřujícími k výrazně liberálnějšímu politickému zřízení, Američany úspěšně rozjetá ekonomická globalizace… svět byl plný příležitostí a rizika se zdála malá.
Roku 2006 byl mezi zeměmi BRIC zahájen politický dialog, který o tři roky později vedl k prvnímu summitu v ruském Jekatěrinburgu. Od konce první dekády tohoto století se BRICS začal pomalu, ale jistě měnit do podoby ekonomického – a tím pádem i (geo)politického – rivala skupiny G7 (paradoxem je, že Rusko do anexe Krymu bylo i součástí G7, která tehdy byla označována jako G8) a mezinárodních finančních institucí, které na sklonku druhé světové války vytvořily USA (MMF a skupina Světové banky). Od začátku roku 2024 by BRICS – název prý zůstane zachován – měl působit v novém složení, neboť jeho řady rozšíří Argentina, Egypt, Etiopie, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Írán.
Předpokládejme, že se tak skutečně stane a
