Harry Potter jako gay a d’Artagnan jako černoch? Potřebujeme tvorbu o tématech, která nejsou snadná, ale hýbou světem
„V české tvorbě zůstáváme v pestrosti zobrazování menšin hodně pozadu a máme málo diverzity. Nevídáme barvy, sexuality, menšinové identity, vidíme středostavovské bílé lidi. Pouze takhle ale společnost nevypadá,“ říká Iveta Jansová, která zkoumá podobu popkulturního fanouškovství.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Když někdo protestuje proti tomu, že malá mořská víla nebo d’Artagnan budou černí, má pocit, že se mu sype uspořádání světa, které považuje za jediné možné,“ říká Iveta Jansová, zástupkyně vedoucí Katedry mediálních studií a žurnalistiky na brněnské Masarykově univerzitě.
Ta se aktivně zabývá různými podobami fanouškovství. Na Masarykově univerzitě vyučuje kurzy věnované feministickému čtení kultury nebo fenoménu fandomu.
V rozhovoru se mimo jiné ptáme:
- Jak souvisí autenticita s reprezentací menšin ve filmech?
- Co o české tvorbě prozradily seriály Pět let a Pozadí událostí?
- Jak souvisí fanouškovství s aktivismem?
- Kolem kterého filmu se vytvořila největší fanouškovská komunita?
Co říkáte na to, jak jsou v českých filmech a seriálech zobrazovány menšiny? Nedávno jste s kolegyní Janou Jedličkovou v rozhovoru pro Alarm rozsáhle rozebrala zobrazování žen v detektivkách, na to už se ptát nebudu. Co ostatní znevýhodněné skupiny?
Poslední zhruba tři roky vídáme počiny, které přináší něco trochu jiného. Ať už to byl Most, který měl Frantu nebo první transpostavu. Redl měl neheterosexuální postavy… Celkově je ale místní tvorba repetitivní a málo tvárná.
Neumíme třeba barvy pleti. I když se to někdo snaží tematizovat, vzpomenu si na Miss Hanoi, bývá to stereotypizující. Potvrzuje nám to, že my jsme ti nejlepší, zatímco oni ať si zůstanou, kam patří.
Pak se bavím s lidmi, kteří stojí za tvorbou nejnovějších seriálů, a oni se diví, že nemají mladé publikum. To ale často nestojí o sledování věcí, které nezobrazují svět, jaký reálně znají.
Musím proto kvitovat, že na online platformách – na iVysílání a Voyo – začaly vznikat seriály, které se trochu odlišují. Televize si snad uvědomily, že jim ujel vlak, a snaží se to dohnat. K tvorbě se tam dostávají i mladší tvůrci, což pomáhá diverzitě. To je správná cesta, která může zdejší produkci měnit.
Občas jsem slýchal, že máme konzervativní diváctvo. Někdo zase říká, že naopak tvůrci a tvůrkyně sází stále na to samé. Co myslíte vy?
Spíš to druhé. Když jsme se v rámci jednoho výzkumu bavili s lidmi v rozhodujících pozicích, šokovali mě svými úvahami nad diváctvím.
Pracovali s obrazem konzervativních lidí nad pětapadesát, co pomalu nedokážou přepnout televizi. Na druhé straně vidím realitu svého táty, který má snad všechna předplatná, co se dají v Česku koupit. Takových lidí máme v Česku spoustu.
Neříkám, že tady nemáme i konzervativně naladěnou část společnosti. Také je tu ale spousta otevřených lidí, kteří chtějí vidět něco nového. Stále snáze to najdou na zahraničních streamingových službách.
Představa konzervativního diváka je nakonec škodlivá. Hraná tvorba stojí spoustu peněz. Pokud zdejší produkce zastará, zájem o ni může upadat.
Před pár měsíci vyšly téměř souběžně dva seriály České televize, které se zabývaly sexuálním násilím. Na ČT1 běželo Pozadí událostí, na iVysílání Pět let. Seriály zaujaly i tím, jak různě k látce přistoupily. Co jste na to říkala vy?
Pozadí událostí pro mě bylo velkým zklamáním, navíc bylo natočené na mojí olomoucké alma mater. Je to zpracované velmi stereotypně. Mezi ženskými hrdinkami není nikdo ztotožnitelný, až na
