Elixír mého života: Jak se ze mě na stará kolena stala běhna. I s hendikepem v oblasti hrudníku
Letní seriál: Členové redakce Deníku N pro vás v průběhu léta v osobních textech popisují události a zážitky, které formovaly a ovlivnily jejich životy. V tomto textu Lenka Vrtišková Nejezchlebová vypráví o tom, jak její život změnil a zlepšil běh.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Mám strašnou radost. Povedlo se to! Hurá. Je to taková úleva. Cítím se dobře. Běžím a nebolí…
Nebolí mě prsa. Po dlouhé době se mi zase povedlo sehnat a koupit padnoucí, funkční, podpůrnou sportovní podprsenku.
A po zátěžovém testu na deset kilometrů (standardně běhám sedmičku) konstatuju, že je nejlepší, jakou jsem kdy měla. Tohle je taky moje malé vítězství.
Možná bych se měla červenat, ale zůstávám standardně bledá. Pro běhnu, jejíž postava není na první (dobře, ani na druhý) pohled k běhu stvořena, jde o kruciální záležitost. Asi důležitější než boty, funkční legíny a trička, šátky, běžecké hodinky a aplikace…
Běh a slzy
Ta konstatuje 4540 kilometrů za sedm let běhání. Zhruba 33 tisíc minut. Běžce to neohromí, ale pro mě je to pořád zázrak. Do svých sedmatřiceti let jsem žila v přesvědčení, že pro prsatý holky běhání není. A že jsem taky moc
