Naplněnost českých věznic v lednu překročí sto procent. Jaké je řešení?
Komentář Martina Fendrycha: České vězeňství má tendenci lidi kriminalizovat, vede k recidivě, pěstuje zásadu „oko za oko, zub za zub“. Návrat na svobodu je obtížný.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Moderní stát se mimo jiné pozná podle toho, jaké má vězeňství a jak s odsouzenými muži a ženami pracuje. Jestli se vězení podobá skladu lidí, jež systém vnímá jako nepotřebné, nehodící se, nebezpečné (říká se tomu „warehousing“, skladování ve vězení), nebo jestli je schopen jim pomoci v návratu do života bez mříží a bez recidivy.
Stavem českého vězeňství se zabývá třeba zpráva Českého helsinského výboru nebo speciálněji zaměřená evaluační zpráva projektu #PráceZaMřížemi. V té se spojilo šest velkých neziskových organizací, které pracují s lidmi se závislostí. Ta se sice týká užší skupiny lidí s drogovou závislostí ve výkonu trestu, ale mnoho závěrů platí pro práci s lidmi v českých věznicích obecně.
Jak vypadá české trestání? Recidiva je vysoká, uvádí se až osmdesátiprocentní. Přeplněné věznice praskají ve švech, vězni jsou často ubytovaní ve velkých celách. Nyní obývá jeden vězeň prostor o velikosti
