Deník N

Leonardo da Vinci: génius, který měl vždycky všechno skoro správně

Leonardo da Vinci: Autoportrét, pravděpodobně z roku 1512. Zdroj: Wikimedia
Leonardo da Vinci: Autoportrét, pravděpodobně z roku 1512. Zdroj: Wikimedia
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Ještě pět set let po své smrti zůstává Leonardo da Vinci v mnoha ohledech záhadnou postavou. Ne, nemluvíme přitom o výmyslech z thrillerů Dana Browna. Leonardo je nepochopitelný především jako tvůrce – tak plný rozporů, že si ho těžko umíme věrohodně představit.

Leonardo, narozený roku 1452, prožil svůj život během vrcholné renesance, a to navíc v jejím centru, v severoitalských městských státech. A vskutku byl v nejvyšší míře tím, co dnes označujeme pojmem renesanční člověk: mužem s obrovskou šíří zájmů a znalostí. Rozsah jeho dovedností je bezpochyby tím, co nás na něm zaujme nejdříve. Byl malíř a vynálezce, zajisté; ale to není dostatečný popis. Zabýval se, často do značné hloubky, většinou tehdy existujících přírodních věd (a některé víceméně založil). Ve své době byl asi největším znalcem lidské anatomie i fyziologie; tyto vědomosti získal během pitev, které v jednom období svého života prováděl. Vynalézal podivuhodné stroje – vizionářské i nesmyslné. Některé jako by vypadly ze strašidelného (přinejmenším z dnešního hlediska) triptychu Zahrada pozemských slastí od Leonardova současníka Hieronyma Bosche (který však Leonardo téměř určitě nikdy neviděl). Skládal hudbu.

A samozřejmě – maloval. Objem jeho produkce je v příkrém kontrastu ke slávě autora. Leonardo da Vinci je dodnes považován za jednoho z největších malířů všech dob, existuje však jen patnáct výtvarných děl, u nichž se jeho autorství pokládá za nesporné (když nepočítáme velké množství kreseb a náčrtků v jeho dochovaných zápisnících).

Prostor k domýšlení

Leonardo da Vinci nebyl ani vědec, ani technik. Když se těmito obory zabýval, činil tak jako umělec. Jeho cílem bylo zobrazit co nejpřesněji, nejvěrněji – možné i nemožné, existující i neexistující. Žádného malíře před ním nenapadlo pitvat mrtvoly kvůli poučení o detailech mechaniky svalů a kloubů. Jeho ano, a vznikly z toho fantasticky přesné náčrty, možná obdivuhodnější než Mona Lisa. Chtěl se ale dovědět jen to a přesně to, co potřeboval pro malířskou práci.

Leonardo byl chorobně zvědavý člověk. To není nic neobvyklého. Kdo ví, kolik dnes žije potenciálních Leonardů, kteří nevytvoří nikdy nic, protože je přemohl svou gravitací internet; těkají z jedné stránky na druhou, občas přičiní komentář, občas si něco odpracují s nejmenším možným úsilím a obvykle po termínu, aby se zas rychle mohli vrátit ke své strhující, ale neplodné zábavě. Máme pro ně odborný termín: prokrastinátoři. A je to bezmála generační choroba.

O Leonardovi se, pravda, nedá říci, že byl neplodný. Kdyby po sobě nezanechal nic jiného než Monu Lisu a Poslední večeři, bylo by toho až dost. (A připočtěme ještě přinejmenším Dámu s hranostajem a obě Madony ve skalách.) Hlavní dnešní potíž s těmi obrazy – zejména s Monou Lisou – spočívá v tom,

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější