Popřál republice dobrý den, pak jako intelektuál ztratil veškerou politickou důvěru sám v sebe
Seriál Česká inteligence: Dobrého spisovatele zpravidla odhalí jeho větší než běžný lidský cit – který mu dovolí říci o sobě i ty nejtajnější věci tak, že se v nich ostatní lidé, čtenáři, rozpoznají jako ve svých vlastních. Tato upřímnost znamená pustit si druhé lidi, svět, blíže k tělu. Svět ale netvoří jenom lidé dobří; někdo si vyloží pozvánku do cizí intimity třeba tak, že s tím, co se tam dozvěděl, uteče pryč a časem to užije proti pisateli.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Své o tom věděl třeba Václav Havel; ale také Milan Uhde (1936) patří k lidem, kteří svou autobiografii předkládají maximálně otevřeně. Je potom na každém, co s ní udělá. Je možné s přečteným utéct, a je možné zůstat autorovi lidsky nablízku.
Základní, modelová situace Uhdeho života, kterou později zachytil v bezpočtu textů, měla traumatickou podobu. Bylo mu šest let, psal se rok 1942, válka byla v plném proudu a on doprovázel matku při nákupu v řeznictví. Maso tehdy nekoupili, lidé se proti jeho matce srotili a vyhnali ji ven. I s odstupem víc než půlstoletí si syn pamatoval jejich tváře nebo oblečení. Koneckonců to byly tytéž ženy, které pak celé další desítky let potkával v brněnských ulicích.
Tehdy už si asi ani nepamatovaly, jak kdysi vykřičely ven z obchodu židovku. Plnily zas nové úkoly, zastávaly funkce v uličním výboru a podobně. „Jako dospělý jsem si proto zvykl chodit po ulici s nepřístupným výrazem, který napovídal: nejsem na nikoho zvědavý, jdu si po svých; kdoví, zda nejste antisemiti.“
Z rodiny zdědil spoustu traumat, která
