Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Hmyz vymírá, biodiverzita mizí. Globální změny klimatu odvádí pozornost od akutnější a fatální hrozby, říká respektovaný vědec

Vojtěch Novotný. Foto: archiv Vojtěcha Novotného
Vojtěch Novotný. Foto: archiv Vojtěcha Novotného

„Je téměř jisté, že obrovský úbytek hmyzu nesouvisí s oteplováním, ale se zásadní změnou krajiny. Raději bych volil ještě intenzivnější zemědělství na menších plochách půdy, biozemědělství je luxus,“ říká tropický entomolog s mezinárodním renomé Vojtěch Novotný. Pětadvacet let žije napůl v Papui-Nové Guineji a napůl v Českých Budějovicích. V posledních letech čerpá největší evropský vědecký grant (ERC) na ekologický výzkum na šesti místech světa, kvůli tomu „postavil“ v papuánské džungli padesátimetrový jeřáb, aby vědci dosáhli do korun stromů.

V souvislosti s demonstracemi studentů, kteří požadují, aby politici začali intenzivněji bojovat proti klimatickým změnám, jste psal, že za větší problém považujete změny krajiny v důsledku intenzivního zemědělství. K důvodům se dostaneme. Globální změny klimatu vás tedy nechávají chladným?

Rozhodně ne. Jsem naprosto přesvědčen, že globální změny klimatu probíhají a že jsou způsobeny člověkem, o tom už snad ani není sporu, existuje vědecké penzum faktů, s nímž se dá argumentovat. Před patnácti lety šlo o pozoruhodnou a logickou hypotézu, ale ve hře byla víc víra než fakta, dnes mluví data a fakta. Ale otázka je, jak velký problém to ve skutečnosti je, když se srovná s jinými globálními ekologickými problémy. A zde se už názory liší.

A jaký je tedy váš názor?

Bohužel, z mého pohledu, sklon k určitému očekávání apokalypsy a katastrofy v boji proti globálnímu oteplování legitimizuje záchranné akce, které decimují krajinu. Třeba pěstování plodin na výrobu biopaliv. To by bylo ospravedlnitelné, pokud by globální oteplování bylo civilizaci nejvíc ohrožující katastrofou. A to si právě nemyslím. Není to tak, že by změny klimatu nebyly problém, ale ten hystericko-apokalyptický étos je mi proti mysli, protože zastírá mnohem zásadnější, aktuálnější a akutnější problém, a to je fatální mizení biodiverzity.

Jako stařecké bájení, ale…

Médii se přehnala zpráva o obrovském úbytku hmyzu a vyvolalo to docela rozruch. Odpovídaly zprávy skutečnosti, nebo to bylo přifouklé?

Nebylo. Je to reálný problém. V médiích občas vyplave z vědy něco, co třeba není špatně, ale jde jen o marginálii. V tomhle případě ne. A není to problém, který zmizí. Pokles stavu hmyzu v našich ekosystémech skutečně nastal, nejde o výkyv počasí, ale o dlouhodobý trend. Potíž je, jak to zdokumentovat.

Jak to?

Může se to zdát překvapivé, ale ze stovek vědců-ekologů, kteří působí v Evropě, nikdo hmyz jako takový nepočítá. Dnes už je počítání hmyzu samo o sobě módní a moderní záležitost, dají se na něj získat i peníze, ale v minulosti to tak nebylo. Není to intelektuálně zajímavé. Zpětně se hledá, která data z minulosti by šlo k vytvoření nějaké časové řady použít. Ideálně bychom potřebovali něco jako sčítání lidu, ale to u hmyzu v průběhu století nemáme.

Když nejsou relevantní data, tak na jakém základě vědci tvrdí, že hmyzu ubývá?

Něco už máme. Ale nejdříve to vzniklo opravdu jen jako dojmologie. Lidi si všímali, že když projedou na jaře po D1, mají na předním skle mnohem méně rozpláclých much než před lety. Jenže to je podobné, jako když biolog v předdůchodovém věku začne vykládat svým studentům, jak za jeho mládí bylo všude plno hmyzu, to pak působí jako stejné stařecké bájení, že „tenkrát bejvávaly bílý Vánoce“.

Profesor Vojtěch Novotný.
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se ekologií herbivorního hmyzu v tropických ekosystémech. Působí v Biologickém centru AV ČR v Českých Budějovicích, přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity a vede terénní stanici na Papui-Nové Guineji. Před několika lety získal největší evropský vědecký ERC grant. Je členem Učené společnosti ČR.

Ale jak říkáte: Něco už máme. Co?

Existují například monitorovací programy, které byly zaměřené často jen na škůdce, hlídalo se, jestli se nějaký potížista nepřemnožil. Dnes už ale i škůdce vnímáme jako hmyzí druh, u kterého se považuje za problém i to, když je ho málo. Ukázalo se, že použitelné jsou například dlouhodobé studie z Německa, které byly sice taky zacílené trochu jinak, ale srovnání v dlouhodobějším horizontu to dalo.

Jak v Německu počítali?

Pomocí Malaiseho pasti, což je stan z černé síťoviny. Funguje jako mechanická past. Hmyz narazí do síťoviny, snaží se překážku přelézt nebo přeletět tím, že stoupá podél sítě nahoru, a tam ho zachytí kónická stříška vedoucí do sběrné láhve s etanolem. Tahle past zachytí všechno, co lítá. Když je hmyz málo aktivní a sedí na zemi, tak ho past samozřejmě nezachytí, ale lapá poměrně širokou škálu hmyzu – vosy, včely, mouchy, motýly. Když se past pravidelně kontroluje, lze z ní získat zajímavá data.

Malaiseho past se používá i ve výzkumném centru na Papui-Nové Guineji, které Vojtěch Novotný založil. Foto: archiv Vojtěcha Novotného

Jak dlouho v Německu sbírají?

V některých oblastech i desítky let. Což je skvělé, protože kvůli proměnám počasí nemůžeme srovnávat třeba jeden vzorek z 25. dubna 2019 se vzorkem z 25. dubna 2009, je potřeba mít daleko větší časové úseky. Ale když vidíme dlouhodobé záznamy, pokles je zřejmý a doložitelný. Problém tu je, zkoumá se a bude se zkoumat.

Na začátku jste řekl „v našich ekosystémech“. Tím myslíte mírné pásmo v Evropě?

Empirie a dostupná data tomu nasvědčují, podobné je to v dalších oblastech, do kterých silně zasahuje civilizace, zástavba a především intenzivní zemědělství. Otázka právě je, jestli je to tedy „jen“ problém v člověkem výrazně změněných civilizovaných krajinách, nebo problém globální, ve všech zeměpisných oblastech, tedy i tam, kde přímý vliv člověka na krajinu není tak silný, jako je tomu v některých tropických oblastech. Pokud by byl úbytek všude stejný, pak je na vině patrně změna klimatu, pokud je mezi těmito dvěma typy krajin rozdíl, pak je na vině přeměna krajiny v důsledku intenzivního zemědělství.

A váš odhad?

Je pravděpodobné, že úbytek hmyzu tropické krajiny taky zasahuje, ale mnohem méně. Myslím, že třeba Papua-Nová Guinea by výrazný pokles počtu hmyzu neměla zaznamenat. Stejně jako Amazonie nebo Kongo. Je téměř jisté – ale na důkazy čekáme –, že úbytek hmyzu nesouvisí s oteplováním, ale s vlivem člověka na krajinu.

Velké lány polí, komerční lesní plantáže, absence remízků, zánik pastvin?

Druhově chudé biotopy, kde hmyz nemá životní prostor, ruku v ruce s chemickými postřiky.

Vy sám vedete ekologický a entomologický výzkum na zmíněné Papui-Nové Guineji (dále jen PNG) už čtvrt století. Ale říkáte „myslím, že úbytek nebude velký“. Ani vy tedy nemáte věrohodné srovnání?

Tahle data bohužel nemáme. Mám dojem, že žádnou změnu nevidím, předpokládám, že PNG je méně dotčená než jiné části světa, podobně hovoří i kolegové z jiných tropických oblastí. Ale teď samozřejmě zvažujeme, jak tento problém naším výzkumem zachytit.

Řepka je jen sterilní biomasa

Jde o ubývání počtů v populaci jednotlivých druhů hmyzu, nebo o výrazný úbytek celých druhů?

To je velmi zajímavá otázka, na kterou nedovedeme dobře odpovědět. Ochranáři se dlouhodobě soustřeďují na vzácné druhy, těm hojným se příliš nevěnovali. Ale ukazuje se, že poklesly i populace těch hojných.

Hodně se už dřív mluvilo o úbytku včel.

Ano, ale je to velmi specifický hmyz, sociální a člověkem přímo ovlivňovaný, manažovaný. Je to, jako by v rámci savců ubývali psi, což by bylo velmi podivné, ale nemohli bychom to vztahovat na jiné savce. O včelách se mluví už dlouho, ale nikoho donedávna nenapadlo se podívat na jiné druhy hmyzu.

Donedávna se asi řešily jen jednotlivé „ohrožené“ druhy, třeba někteří motýli, ne?

Ano. Když vyhyne jasoň červenooký, vzácný a velice pěkný druh motýla, tak je to ztráta estetická, kulturní a informační, ale funkčně často chráněné druhy nemají velký význam. Ekosystém pokračuje dál. Pokud však populace hojných druhů, kterým nehrozí vyhynutí, klesnou třeba na čtvrtinu, má to dalekosáhlé následky na celý ekosystém. Různé druhy reagují na změny různě, data jistě ukážou, že některých ubývá víc, jiných míň, ale celkový počet hmyzu to ovlivňuje výrazně. O desítky procent.

V tropickém pralese Vojtěch Novotný a jeho tým (složený z místních lidí a mladých vědců z různých koutů světa) sbírá, kategorizuje a analyzuje vzorky hmyzu. Foto: archiv Vojtěcha Novotného

Popišme ten mechanismus, proč hmyz mizí, pojďme mluvit o provázanosti ekosystému. Jak změna v krajině promění celkovou rovnováhu?

Musíme si ekosystém vždycky představit jako potravní pyramidu. Dole jsou rostliny jako producenti biologické hmoty, biomasy. Živí se fotosynteticky, v pozemských ekosystémech je jich nejvíc. Potom je býložravý hmyz. Pak predátoři býložravého hmyzu. Nad nimi stupeň, který napadá tyto predátory. A na všech stupních fungují parazité. Tedy – rostlinu žere housenka. Housenku napadne ploštice. Hmyzožravý pták napadne ploštici. Hmyzožravce napadne dravec. A ten může mít v peří parazitické všenky, jako nejvyšší článek potravního řetězce.

Převedeno čistě na energii, čím výš v pyramidě stoupáme, tím více energie se ztrácí, proto je to také pyramida s malou biomasou na vrcholu, třeba právě těch dravých ptáků.

Na nakrmení jednoho jedince ve vyšším patře pyramidy je potřeba mnohem víc organismů v nižším stupni.

Když hmyz sežere tisíc kalorií rostlin, v jeho těle zůstane tři sta kalorií. Když ho sezobne pták, zmizí dalších 70 procent energie. Jakmile se zmenší základna pyramidy, tvořená hned po rostlinách právě hmyzem, problém mají všechny následující stupně.

Strašně důležitá je ale taky druhová pestrost. U nás nezmizela rostlinná biomasa jako taková, možná je dokonce rozšířenější, než byla před padesáti nebo sto lety…

Ale hmyzu ubývá. Takže nejde jen o „masu“ biomasy.

Každý druh hmyzu potřebuje něco jiného. Není rostlina jako rostlina, deset tun biomasy smrku nenahradí louku s padesáti druhy bylin. Za tím poklesem stojí ztráta rozmanitosti v krajině. Dlouhodobý přechod na intenzivní formy lesnictví a zemědělství.

Úbytek se týká celých skupin hmyzu, tisíců druhů. Mechanismy přesně neznáme, mohou se lišit. Obecně se hmyzu daří v člověkem vytvořených, ale extenzivně obhospodařovaných ekosystémech, jako jsou i lomy, úhory, pastviny, rozvolněné lesy… Tam mu „lidská ruka“ nevadí. Ale úhory a louky pasené nebo kosené jednou za rok, těch razantně ubylo, to byla centra pro velkou část hmyzu. Tahle změna krajiny je zásadní.

Produkční les, smrčák určený k těžbě, má sice velkou biomasu, ale je chudý na hmyz, protože kromě smrku hmyzu žádnou další potravu neposkytuje.

A řepkové pole?

To je sterilní biomasa, navíc ještě chemicky ošetřená.

Biozemědělství je luxus

Co s tím?

O tom se vedou spory. Existují k přírodě ohleduplnější způsoby pěstování plodin. Jsou v zásadě dvě hlavní možnosti: pěstovat na větších plochách s menší intenzitou, přívětivější cestou s využitím méně chemikálií, nebo naopak velmi intenzivně na menších plochách, s většími výnosy. Obojí má svoje výhody a nevýhody. Ale my zatím aplikujeme velmi intenzivní způsob na celou krajinu.

Sám jsem zastáncem třeba i superintenzivního a přírodě škodlivého zemědělství na menších plochách než příznivějšího zemědělství na větším prostoru. Ideálně s využitím geneticky modifikovaných plodin (existují GM plodiny nejen odolné proti škůdcům či plodiny s vyšším výnosem, vyvíjejí se GM plodiny odolnější proti suchu a pod., více v rozhovoru s rostlinným genetikem Zdeňkem Doleželem, pozn. red.).

Asi nesmíme žít v iluzi, že by biozemědělství nakrmilo lidstvo, že?

Biozemědělství je pro stále ještě rostoucí lidstvo luxus, pokud se budou všichni stravovat bio, nezbyde pro samá biopole na světě místo pro divokou přírodu.

Poptávka po potravinách má na druhou stranu svůj limit. Je dána početností lidstva, stravovacími návyky, zejména zastoupením masa, a energetickou potřebou organismu. Lidstvo už roste pomalu. Zdá se, že zatím jsme byli schopni je uspokojit, ale to nemusí platit do budoucna.

Co oblasti, kde jsou hladomory?

To je problém politiky a distribuce potravin. Globální produkce by dostačující byla.

Pokud bychom mluvili o rostlinné stravě, pak by stávající plochy stačily i nadále. Jenže s masitou stravou se dostáváme zpátky k naší pyramidě, požadavky na velikost plochy v krajině se zvětšují. A zatímco u nás spotřeba masa spíše stagnuje, možná dokonce mírně klesá, ale pořád je na vysoké úrovni, v krajinách, které bohatnou – jako je třeba Čína – se zvyšuje. Pokud se všichni dostanou na naši úroveň masožravosti, obrovsky se navýší požadavky na zemědělství.

A to jsme se ještě nedostali k plochám plodin, které jsou pěstované na biopaliva…

A to je něco, co považuji za naprosto škodlivé, fatálně nebezpečné. Využívání potravinových plodin na cokoliv jiného než potravu. Biopaliva jsou naprosto zásadní, měla by se zakázat. Ohrožují biosféru. Poptávka po zemědělských produktech se tak stává nekonečnou… Současnou spotřebu fosilních paliv nenahradíme, i kdybychom osázeli řepkou či palmou olejnou celou zeměkouli. Tato zelená hysterie přispívá jednoznačně k překultivovanosti naší krajiny. A snížení počtu druhů hmyzu.

Přežijí rok 2000? Přežili, vymírají až teď

Na začátku jsme mluvili o vašem postoji ke globálním změnám klimatu. Mimo jiné říkáte, že zastiňují právě problém s úbytkem diverzity, s intenzivním zemědělstvím, které drancuje přírodu na dřeň. Na druhou stranu, o ochraně druhů se mluvilo dávno před prvními zprávami o „oteplování“, zdá se, že se promarnila spousta času.

Ano. Sám jsem byl studentem biologie v době těsně před první „oteplovací“ érou. Tehdy bylo ochranářství zaměřené právě na ohrožené ekosystémy a druhy. Běžela kampaň: Přežijí rok 2000?

Taky to bylo trošku přehnané, rok 2000 přežily skoro všechny druhy, teď je situace mnohem vážnější, ale přestalo se o tom mluvit, protože vše převálcovalo globální oteplování.

Ochrana přírody a její priority nejsou otázka vědecká, je to politická volba závislá na lidových prioritách.

Takže logicky jdou peníze i zájem směrem, kterým se upírá veřejné mínění.

Ve vědě i v praktické ochraně přírody pak odvrací téma globálních změn klimatu pozornost od problémů, které jsou důležitější, nebo přinejmenším aktuálnější. Ty druhy vymírají dnes. Právě teď zanikají ekosystémy. Pokud chceme bojovat proti budoucí katastrofě tak, že to půjde na úkor současných ztrát v ochraně přírody, tak je to jednoznačně špatně. A bohužel se takovým „spasitelem“ klimatu stala biopaliva.

A proto máme i monotónně žluté Česko.

Monokultury řepky jsou jedním z viníků výrazného zhoršení biodiverzity, úbytku druhů hmyzu. Je to bohužel problém, který je kvůli přehnané starosti o klimatickou změnu odsouván a podkopáván.

„Projekt stavby našeho jeřábu se na chvíli zastavil kvůli kmenovým bojůvkám. Začalo to tím, že členové znepřáteleného kmene uřízli hlavu místnímu učiteli a ukradli ji.“ Foto: archiv Vojtěcha Novotného

Jeřáb uprostřed džungle

Jste v půlce svého čerpání pětiletého ERC grantu. Měli jste rozjet výzkum v šesti lokalitách, vždy v tropickém a mírném pásmu na třech kontinentech. A v pralese Papuy-Nové Guiney jste měli postavit jeřáb, ze kterého byste mohli sbírat hmyz z korun stromů v džungli. Už stojí?

Ano. Vzbudil velký ohlas, sami Papuánci jsou na něj pyšní. Na slavnostní zahájení činnosti našeho jeřábu se přijeli podívat i místní politici. Tam se stále udržuje tradiční kultura náčelníků, takže ani politik, když někam přijde, nesmí přijít s prázdnýma rukama, ministr lesnictví tak přišel s šekem na půl milionu korun jako dar naší organizaci.

Jak jste ho tam vlastně stavěli? To asi nebylo jen tak – uprostřed džungle.

Prvních dvacet pět metrů ze země, dál pracoval vrtulník. Přijeli experti ze Švýcarska, montéři byli přivázaní na konci jeřábu, zachytávali díly z vrtulníku a stavěli až do výše padesáti metrů.

Co domorodci?

Vzbudilo to obrovský zájem. Taky jsme najali spoustu místních pomocníků na všechny přípravné i stavební práce. Celý projekt se ale v jednu chvíli zastavil, když v Madangu došlo k bojůvkám – kmenové války jsou v té oblasti na denním pořádku. Začalo to tím, že členové znepřáteleného kmene uřízli hlavu místnímu učiteli a ukradli ji. Propukly potyčky. Celé město bylo odříznuté od světa, místní zablokovali silnice, vypálili vodárnu. Obchody a firmy byly zavřené. Pak místní poslanec vyjednal, aby se hlava vrátila – v igelitové tašce – pozůstalým, a pak mohlo dojít k utlumení vášní. A naše práce na jeřábu mohly pokračovat.

Je takový jeřáb v džungli běžná věc?

Vůbec ne. Operují pouze v osmi zemích světa. Je to mimořádné. Náš jeřáb je využíván i na jiné projekty, než je ten náš.

Je výborné, že v posledních pár desítkách let, kdy se mobilita vědců a vzájemná spolupráce tak zlepšila a zjednodušila, můžeme některé ekologické jevy zkoumat v celém geografickém gradientu. Od pólu k rovníku a zase k pólu, mezi kontinenty, od západu na východ.

„Náš jeřáb vzbudil velký ohlas, sami Papuánci jsou na něj pyšní. Na slavnostní zahájení činnosti našeho jeřábu se přijeli podívat i místní politici.“ Foto: archiv Vojtěcha Novotného

Cílem vašeho projektu je vysvětlit, proč je v tropických lesích tolik druhů hmyzu. První hypotéza byla, že je to tím, že je v pralese tolik druhů rostlin. Jenže to nebude jen takhle jednoduché, že?

Je otázka, jestli se rozmanitost hmyzu dá vysvětlit jen rozmanitostí vegetace. Do jisté míry ano, ale přicházejí další otázky. Třeba: Proč mají tropické lesy tolik druhů dřevin, které jsou schopné tam koexistovat, zatímco naše ne. Čím to je?

Čím?

Vypadá to, že stromy v tropech jsou pod větší kontrolou nepřátel – patogenních hub i býložravého hmyzu, tedy že hmyz zpětně může tu diverzitu rostlin způsobovat…

V našem minulém rozhovoru pro časopis Interview jste to vysvětloval. „Máme podezření, že část vysvětlení tkví ve vztahu stromů s jejich nepřáteli, tedy s hmyzem a patogenními houbami. Jakmile totiž v tropech začne být nějaký druh stromu hojnější, usnadní to život jeho nepřátelům. Soustředí na něj svoji pozornost. Hmyz a houby si udělají hostinu. Ale to zase vede k vyšší úmrtnosti tohoto druhu stromu, jeho výskyt je zredukován a stává se opět vzácným. A pak se zase někdy později třeba přemnoží. Tak to jde donekonečna. Dynamika pralesa, kde každý druh je většinu času vzácný, protože ho to chrání před jeho nepřáteli.“

Tropy jsou nepřátelský ekosystém, jakmile se nějaká rostlina rozmnoží, vrhnou se na ni herbivoři (býložravci, pozn. red.). A jakmile se rozmnoží herbivoři, vznikne zase tlak nepřátel na ně. Rostlina je kontrolovaná býložravci, ti jsou kontrolovaní predátory. Biologická interakce je tam důležitější než v našich lesích.

V tropické džungli se všechno pořád množí, život je tam velmi intenzivní, u nás všechno zarazí zima. Plno rostlin i zvířat zahyne nebo mají speciální strategie, jak zimu přežít. Proto má většina druhů hmyzu u nás maximálně dvě tři generace za rok. V tropech je šest i více generací za jeden rok standard.

Harmonie všeobjímající vraždy

Říkal jste taky, že nejhojnějšího druhu stromu je v pralese maximálně pět procent. To se zdá až neuvěřitelně málo.

Ale je to tak. V tropech není jen záhada, kolik je tam druhů stromů, ale i jak jsou v lesním porostu promíchané. Zdá se, že vedou i sousedské války. Normálně by člověk čekal, že strom vyprodukuje semena, spadnou dolů, některá z nich vyklíčí a nakonec dospějí do dalšího stromu téhož druhu, a tak se strom šíří…

Tak jako u nás jsou bučiny, doubravy…

V pralese je však tomuto automatickému mechanismu bráněno.

Jak?

Ukazuje se, že když nějaké semeno spadne poblíž stromu stejného druhu, má problém. Na kořenech žije spousta patogenních hub – tak jako my hostíme plno virů a bakterií na těle –, které „číhají“ na semenáček a napadnou ho. Když dopadne k jinému stromu, je chráněn a nenakazí se.

I houby jsou tak vysoce specializované? Cizí semenáček jim nechutná?

Jistě. Semenáčky pod jiným druhem stromu, než pod kterým rostou, přežívají lépe. Proto se to v pralese tak míchá. Totéž platí pro býložravý hmyz. Když máte korunu stromů a ta je napadená tisíci housenek, tak občas nějaká z nich rovněž jde na ten semenáček, který je v podrostu, a sežere ho. Ale když je to semenáček jiného druhu rostliny, tak housence nechutná a přežije.

Každá rostlina vyvíjí jiné chemikálie, které ji brání před herbivory. Všechny zajímavé sloučeniny, které vyhledáváme, jako je nikotin, capsaicin, kofein, jsou alkaloidy původně vyvinuté jako obrana proti hmyzu…

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

No jo. Vzpomínám si, jak jsme se sestřenicí po zábavě na hřišti u babičky sbíraly vajgly, ona to pak nějak louhovala a stříkala tím zahrádku proti housenkám bělásků.

A zabralo to? Tahle chemie rostliny rozrůzňuje. I býložravci jsou specializovaní. Takže semenáček ohrožují herbivoři a houbičky. Ale i býložravci mají těžký život. V našem týmu zkoumají kolegyně Sam a Mäntylä velmi zajímavý systém komunikace. Když housenka žvýká list rostliny, začne rostlina emitovat chemické signály, na které reagují ptáci. A ti zbystří. Někdo tady žere rostlinu.

Někdo, kdo by mohl být žrádlem pro nás.

Zaletím se tam mrknout. A sezobnu to. Rostlina tím signálem volá o pomoc. „Někdo mě žere!“ Přijde pták, housenku sežere, má oběd a zachrání rostlinu od býložravce. Všechno to jsou složité biochemické cesty, které už částečně známe a můžeme je manipulovat.

Takže děláte experimenty?

Třeba s kyselinou jasmínovou. Rostlinu, na níž se nic neděje, postříkáme. A pozorujeme, jestli se začnou slétat ptáci.

Ajaj, frustrovaní chudáci.

Připouštím… Nebo naopak máme látky, kterými postříkáme rostlinu, která je právě žraná housenkami, ale pro ptáky bude neviditelná nebo spíš nečichatelná.

Uvědomuju si, že jsem o tom něco četla. Ale tam dál bylo napsáno, že se ukazuje, že možná i samotný tvar „okusu“ listů dává ptákům signál…

Je to jedna z možností. Typické pro vědu. Jakmile se zahrabete do nějakého výzkumu, který se může zdát úzce zaměřený, tak pořád můžete jít do hloubky až téměř do nekonečna. Objevují se nové a nové nuance a jemnosti, tady zrovna tak. Někdo by si řekl: housenka žere rostlinu a občas ji sezobne pták. No jo, ale je to mnohem složitější. Platí třeba taky, že když rostlině ustřihnete list nůžkami, je signál slabší, nejspíš totiž hraje roli i slina housenky jako signál pro rostlinu, kdo ji to vlastně žere. Pak teprve se vyprodukuje ten správný a užitečný pach.

V nějaké své eseji jste citoval režiséra Wernera Herzoga, který řekl, že „tropický les je harmonie všeobjímající vraždy“. Neustálý boj o přežití, o místo na slunci, o potravu…

Umělec, který o džungli z vědeckého pohledu neví nic, se naprosto přesně trefil do podstaty věci. Vůbec je to zajímavej pán. Proslavil se tím, že se pro svůj film Fitzcarraldo (1982), příběh z doby kaučukového boomu v Amazonii, rozhodl přenést solidní parní loď přes kopec, který od sebe dělil dvě řeky. Přesně tak, jak se to stalo v příběhu, který chtěl točit. Pomocí kladkostroje, ve spolupráci s místními indiány, skutečně tu loď přes ten kopec dopravil, prožili u toho neuvěřitelné dobrodružství. Vlastně mi to dost připomnělo i tu naši stavbu jeřábu.

Rozhovory

Změna klimatu

Věda

V tomto okamžiku nejčtenější