Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Panoráma Pražského hradu není hotové, chybí tam současná stavba, říká architekt Vávra

David Vávra. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
David Vávra. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Architekt, spisovatel a herec David Vávra o tom, proč na něj zákazníci vypustili psa, jaká je jeho role při pracích na lince D pražského metra a čeho jeho babička chtěla dosáhnout, když mu jako šestiletému chlapci nasadila holínky, doplula s ním doprostřed slapské přehrady a hodila ho do vody.

Nikdy jste ničeho nechtěl dosáhnout ani v divadle, ani v architektuře. To jste teda docela smolař, protože se vám daří…

Je to samozřejmě nadsázka. Když se má člověk zúčastnit nějaké soutěže, nakonec stejně něčeho dosáhnout chce. Ale moje věci, které mají nějaký štempl, vznikly omylem. Když říkám, že jsem nikdy nechtěl ničeho dosáhnout, mám na mysli hlavně lidské náhody, které směrovaly můj život. Ve čtrnácti letech jsme s Milanem Šteindlerem vylezli na kredenc a bude to teď padesát let…

Za dva roky.

Za dva roky! To je neuvěřitelné!

To člověku až zatrne.

To teda jo. Padesát let Sklepa… Nebo s Radovanem Lipusem jsme se náhodně potkali nad prvním dílem Šumné Ostravy. A Šumných měst je dnes šedesát šest. A teď asi čtyřicet dílů z ciziny… A přitom to celé bylo požehnané protnutí.

Máte za sebou něco, za čím jste si šel naopak velmi programově?

Když jsem si za něčím opravdu urputně šel, tak to nikdy nevzniklo. Urputnost… Ale někdo to tak má. Jsou různé lidské cesty k nějakému způsobu bytí… Někdo si to vyvzdoruje, někdo si k tomu přijde třeba při jízdě na kole. Za vámi jsem taky přijel na kole. Někdy je to prostě jen takový vítr, co člověka ofoukne… Ale jsou i kopce. Takže i já musím občas šlapat. Pak se vezu. A to teda jede!

Kde vám to jede líp – v architektuře nebo ve Sklepě?

To se vůbec nedá říct. Pro mě je nejvíc společenství. Architekturou se živím a do divadla chodím odpočívat. Stejně jako na fotbal, který pro mě někdy může být i důležitější než to divadlo.

Vzpomněla jsem si na vás nedávno, když hořela katedrála Notre-Dame. Jak emotivní pro vás tahle tragédie byla?

My jsme s Hanákem zrovna vystupovali na Černém Mostě.

V představení nebo jste doslova lezli z metra?

Dá se říct, že tak i tak, protože pointa toho byla Ikarus 141. Nová část Černého Mostu má paměť velice mělkou. Ta paměť formovala několik generací, pro které je symbolem autobus Ikarus a kotelna předělaná na divadelní scénu, kde bylo zrovna představení o Černém Mostě, které jsme s Tomášem dali dohromady tak nějak…

Zase náhodou?

No, sešli jsme se na to jednou. Dva dny předem. Vypadla z nás hodina dvacet. Samozřejmě, byly v tom staré sklepovské kusy, improvizace… Já například jsem ve čtrnácti letech napsal báseň Autobus. A to mohl být i ten Ikarus 141. Noví a noví lidé nastupují. Noví a noví lidé vystupují…

A k tomu požáru…

Právě. Do toho se na mě při tom představení jedna paní dívala, jako že něco je špatně. Takový úpěnlivý pohled… Jako bychom snad někoho urazili… Po představení ke mně rovnou šla a já měl strach, že mi jde něco vyčítat. Jenže ona mi přišla říct o Notre-Dame. Bylo to v ní tak silné… První šok je taková ta bezbrannost kulturní ztráty. Stejná bezbrannost jako při zásahu policistů během Palachova týdne. Ten pocit bezmocnosti… V rozhlase to líčili tak, že půjde dolů celá. Takže já jsem nakonec byl mile překvapen, jak dobře to dopadlo. Možná je to velká šance pro novou architekturu!

Vy byste ji teď dostavěl jinak?

Ano. Já bych projektoval moderně! Možná i včetně

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější