Poučení ze srpna, v němž přijely tanky: Na našich hranicích už je na obranu pozdě
Glosa Jana Wirnitzera: Jedno půlkulaté výročí invaze do naší země prožíváme dnes, další zlomový moment v historii si připomeneme za dva měsíce. Stojí za to si uvědomovat lekci, kterou jsme dostali dvakrát, a proto bychom ji už mohli chápat: začínat s obranou na našich hranicích je pozdě.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Naše armáda by měla bránit naši zem. Logická a pravdivá věta, se kterou těžko kdokoliv rozumný bude nesouhlasit, má jeden skrytý detail. Menší shoda totiž panuje na tom, co že to obrana naší země je.
Ponechme pro tento text stranou úvahy o budování důvěry v instituce nebo potřebě informačně gramotné společnosti. Obojí je důležité, 21. srpen je ale příležitostí pro jiný úhel pohledu.
Prakticky při každé debatě o vysílání českých vojáků do misí v zahraničí, problému spojeném s tou kterou misí nebo při posílání dostupné techniky bránící se Ukrajině totiž zní od kritiků zdánlivý protiargument, že naše armáda má bránit naši zemi, a ne dělat tohle.
Situaci, kdy odhodlaný agresor stál na našich hranicích, jsme zažili ve 20. století dvakrát a v obou případech to dopadlo špatně. První vedl k šestileté okupaci, statisícům mrtvých a pádu do sovětské sféry moci. Druhý vedl ke dvacetileté okupaci a temné době „normalizace“.
V tom prvním případě jsme byli součástí spojeneckého systému, který se ukázal jako nefunkční – nedokázal zabránit tomu, aby se hrozba zhmotnila kolem značné části našich hranic, a pod jejím tlakem zanikl. Ve druhém případě o třicet let později zase špičky našeho státu nevěřily v invazi tak dlouho, až bylo na zahájení účinného odporu pozdě. Válčit proti Sovětskému svazu a jeho spojencům navíc bylo v podmínkách Varšavské smlouvy a tehdejšího mezinárodního systému jen těžko představitelné.
Jak se určitě nebránit
V obou případech by bývalo šlo vydat rozkaz k obraně. Dodnes se spekuluje, co by se dělo pak – zejména při tom prvním, „mnichovském“ scénáři.
Jisté ale je, že by se to neobešlo bez velkých ztrát civilního obyvatelstva, což je přesně to, čemu se rozumný stát chce vyhnout. Efektivní obranná politika slušné země vypadá tak, že dokud má takovou možnost, snaží se zajistit ne
