Jako byste přestali být středobodem vesmíru. K čemu je nám úžas?
Situací, které nás dokážou přivést k úžasu, existuje hned několik druhů, všechny ovšem vedou k podobnému zážitku: K intenzivnímu pocitu, že svět zkrátka nemáme šanci pochopit. Dá se vůbec něco tak intimního, jako je úžas, definovat? Při čem ho zažíváme nejčastěji? A k čemu nám vůbec slouží?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Bylo červnové odpoledne v roce 2019 a v ten den mi na hlavu lilo snad už podvacáté.
Spolu s mým partnerem Kirillem jsme scházeli dolů kamenitým chodníkem a už jsme spolu ani nemluvili – dávno pominula fáze rozzlobených nadávek i hysterického smíchu, teď už si nebylo co říct. V tu chvíli jsme už měli na naší čtyřdenní túře v nohou desítky kavkazských kilometrů a tisíce výškových metrů. V pohorkách mi žbluňkala voda. Bylo v nich tak mokro, že nebudou mít šanci usušit se ani v noci, následující ráno z nich vodu vyliju jako ze sklenice.
Když jsme se konečně dobelhali k zapadlé vesničce a pod svahem začaly být vidět obrysy kamenných gruzínských domků, déšť ustal. Nad kopci se převalovala mlha, a když za pár minut začala stoupat k nebi, na sytě zelených stráních se rozzářily květy – žluté, bílé, modré, růžové.
Najednou se před námi zjevila silueta zvířete. Jen pár kroků od nás se zničehonic objevil hnědý kůň se světlým ocasem. Stál tam – v tichu, osamocený, bez stáda, jezdce, sedla či uzdy, s hlavou skloněnou k trávě.
Zastavila jsem se.
Dívala jsem se na něj, na dlouhé linie jeho těla, svaly na zádech, bílý vzor na jeho hlavě, na výjev jako z pohádky nebo fantasy filmu. Ucítila jsem zvláštní pocit v hrudi; ne že by se mi v ní něco sevřelo, jak se člověku stává, když má z něčeho strach, ale právě naopak – jako kdyby se mi srdce nafukovalo a nafukovalo, jako by v té chvíli opravdu vnímalo všechnu krásu, tajemství a lásku světa, jako by mi mělo za chvíli explodovat.
Zvlhly mi oči. V té chvíli jsem cítila něco, na co by slova snad ani nestačila: absolutní, dechberoucí úžas.
Destabilizující emoce
Pocit úžasu nás fascinuje od nepaměti – s vlastním výkladem toho, co přesně úžas je, přicházeli filozofové, umělci i náboženští myslitelé v průběhu staletí nesčetněkrát. Původně se však jeho význam spojoval jen s limitovaným obsahem, se zážitky souvisejícími s vírou a strachem z božských bytostí.
Revoluci v chápání emoce přinesl rok 1757, kdy irský filozof Edmund Burke publikoval text s názvem A philosophical enquiry into the origin of our ideas of the sublime and beautiful (Filozofické zkoumání původu našich představ o vznešeném a krásném). Předestřel v něm dosud nevyslovenou tezi:
