Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Popsal příběhy tří zrádců z doby protektorátu. Člověk se nerodí jako jidáš, každý v sobě máme malého Čurdu, říká

„Temná stránka je ale v každé společnosti, nejen v české. Lidi, kteří budou sloužit za každého režimu a půjdou do toho přes mrtvoly," říká o své knize Miloš Doležal. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
„Temná stránka je ale v každé společnosti, nejen v české. Lidi, kteří budou sloužit za každého režimu a půjdou do toho přes mrtvoly,“ říká o své knize Miloš Doležal. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

V jeho knize Čurda z Hlíny nevystupují hrdinové, ale ti druzí. Češi, kteří během protektorátu zradili, přidali se na stranu okupantů a zapříčinili utrpení stovek lidí. Miloš Doležal popisuje příběhy konfidenta gestapa Bohuslava Bušty, Oskara Felkla, který se podílel na vypálení Lidic, a Karla Čurdy, jenž vyzradil Němcům jména parašutistů, kteří zabili Reinharda Heydricha. V těchto příbězích hledá poučení pro současnost.

Příběh československých parašutistů za protektorátu zná většina Čechů a je až pohádkově jasný. Na jedné straně hrdinský Josef Gabčík, Jan Kubiš a další, kteří v boji za vlast položili život. Na druhé straně jejich zrádný kolega Karel Čurda, jenž se spolčil s nacisty a všechny je udal. Je ten příběh opravdu takhle jednoduchý?

Myslím, že právě není. Ten příběh se mě vždy dotýkal tím, že nebyl tak jednoznačný. Mám to spojené s dětstvím, kdy jsem poprvé viděl film Atentát Jiřího Sequense. Film má ideologický komunistický nátěr a některé věci jsou posunuté. Nicméně díky atmosféře a tomu, že je to filmované na autentických lokacích a herci hrají fantasticky, mě ten film od dětství strhával.

Strašně zajímavým způsobem je tam zahrána postava Karla Čurdy, kterého hraje Josef Vinklář. Má tam takovou zvláštní sinavou tvář, pobledlou, do sebe zhroucenou, to mě vždy nějakým způsobem rozrušovalo.

V 90. letech jsem se v Českém rozhlase věnoval dokumentům a měl možnost se seznámit s řadou důležitých pamětníků, přeživších odbojářů a československých parašutistů a trošku nahlédnout blíže do dobové atmosféry a té problematiky. Najednou jsem začal vnímat, že situace je daleko složitější než jen takhle černobílá.

Karel Čurda

Československý parašutista, který absolvoval výcvik v Anglii, byl v rámci paraskupiny Out Distance vysazen na území protektorátu a plnil zde tajné úkoly. Útoku na Reinharda Heydricha se neúčastnil, měl ale informace o tom, kdo za střelbou stál. Ty předal výměnou za bezpečnost sebe a své rodiny Němcům, kteří ho odměnili také finančně. Několik let žil v protektorátu jako Karl Jerhot a pomáhal gestapu. Po válce byl za svou činnost odsouzen k trestu smrti a oběšen. V době popravy mu bylo 35 let.

V čem spočívá složitost Čurdova příběhu?

V tom, že člověk se nerodí jako jidáš, jako zrádce. Nicméně každý z nás má v sobě malého Čurdu. Nejsme lepší nebo horší. Vůbec si netroufám být soudcem nad životem Karla Čurdy. Nemoralizuji a nesoudím ho. Jenom vedle sebe pokládám některé obrazy z jeho života, které jsem našel.

Čurda byl československý voják, který se dobrovolně přihlásil k plnění speciálních úkolů. Hodnocení jeho výcviku ve Velké Británii je vynikající, je to vynikající voják, odpovědný. Není to nějaký člověk selhávající od začátku. Také proto byl pro speciální úkoly vybrán.

Pak jsou v něm další vrstvy. Jaký je to člověk, jaký má charakter, a hlavně jak se, když se ocitne v mezní situaci, kdy jde o život, jak se v té chvíli zachová. To jsou otázky, které jsem si pokládal, a snažil jsem se aspoň částečně porozumět, jaké to je, když člověk selže. S vědomím, že nikdo nejsme stroj, nejsme dokonalí a nevíme, jak bychom se zachovali.

V Čurdově příběhu popisujete poměrně přesně, kdy a jak se rozhodl vyzradit gestapu své kolegy parašutisty. Co není bez možnosti promluvit si se samotným Čurdou jasné, je, proč se tak rozhodl. Dokázal jste si tuto otázku zodpovědět alespoň vy sám pro sebe?

Je to série rozhodnutí, kde šlo o každé jedno ano či ne. Víte, moc nechybělo a mohl padnout jako hrdina s ostatními kamarády v kryptě. Kdyby byl s ostatními, všechno by to změnilo. Étos skupiny vás strhne. Ale on se ocitl sám.

Existují náznaky v pamětech těch, kteří přežili, že k němu kolegové měli trochu despekt. Znali ho z Anglie a věděli, že je to suverén, frajírek, takový bonviván. Člověk, který baví hospodu, dokáže se opít, zpívat, dělat virvál a být suverén.

Po útoku na Reinharda Heydricha svého velitele Adolfa Opálku přes spojku požádal, jestli by mohl odjet z Prahy do rodiště, k mámě, do Hlíny. A byla chyba, že mu to Opálka dovolil. Čurda odjel do Hlíny, kde se ocitnul sám pod enormním tlakem matky a sestry. Ukrýval se na půdě, ve vesnici probíhaly prohlídky protektorátních četníků, četl v novinách o popravě rodičů svého kamaráda Ivana Kolaříka a tak dále. Ocitl se pod takhle strašným tlakem a byl na to sám. Úplně se zhroutil.

Mohl to vyřešit jako voják. Byl pod vojenskou přísahou a řada jeho kolegů se dokázala „umlčet“. Byli na to připravovaní, měli jed a pistoli. Řada jeho kolegů to dokázala, on ne.

Odkud víte, že na něj tlačila matka a sestra?

Je to v jeho výpovědi před gestapem a v poválečné výpovědi u soudu. A pak existuje anonymní dopis, který pravděpodobně poslala jeho matka se sestrou 13. června 1942 na četnickou stanici do Benešova, kde píšou, že atentát spáchali Gabčík a Kubiš. To jsou všechno indicie naznačující, že o ně měl strach. Poté protektorátní ministr Emanuel Moravec vyhlásil, že se zaručuje svým životem za toho, kdo se přihlásí a přivede na stopu „oněch vyvrhelů“, protože do té doby neměli lautr nic. Amnestie platila i pro rodinu. A to byl pro Čurdu poslední impulz.

Nacistická moc tehdy na vyšetřování vyčlenila obrovský tým. 200 lidí pracovalo na tom, aby odhalili pachatele, ale neměli skoro žádnou stopu. Je možné, že by se přihlásil někdo jiný, ale hradba mlčení kolem parašutistů a jejich pomocníků byla nesmírně silná a je fascinující, že se nikdo v tom obrovském tlaku s prominutím nepodělal. Vzdal to Čurda, který byl na to vycvičený a připravovaný.

A teď je otázka, co v takových chvílích rozhoduje. Psycholog by vám řekl, že je to nějaká vnitřní výztuž. Někteří z parašutistů byli věřící katolíci, někdo byl národovec a věřil v existenci Československa a chtěl přinést oběť. A najednou je ten smysl větší než váš život. To Čurda pravděpodobně neměl.

Obálka knihy Čurda z Hlíny. Foto: Nakladatelství Host

Dalších pár let se Čurda rozhodně neměl špatně. Nacisté mu za zradu dali spousty peněz, byt, zabezpečili ho a on si užíval alkoholu i žen. Vy jste v jednom svém textu napsali, že to byl zoufalý pokus umlčet hlas svého svědomí. Z čeho tak usuzujete?

Strašně chlastal, opíjel se koňakem, to byly litry chlastu. Na Tylově náměstí v Praze je hotel Beránek a tam byl denním hostem. Je to jako z Fausta, když se upíše ďáblu a ten ho pak pomalu destruuje, až se z něho stane troska.

Když se ho pak u soudu v dubnu 1947 ptají, jestli něčeho lituje, není tam absolutně žádná sebereflexe. Parašutista Čestmír Šikola, který byl také vysazený do protektorátu a po válce byl na ministerstvu obrany, navštívil Čurdu a mluvil s ním. A říkal, že musel po pěti nebo deseti minutách odejít, že se mu udělalo fyzicky nevolno z toho, jak to bylo kolem Čurdy zlé a temné. Byl to úplně zničený člověk vyzařující negaci. Čurda ničeho veřejně nelitoval, nikomu se neomluvil. Je strašné, když takhle sám sebe na konci života zavrhnete.

Bohuslav Bušta

Krejčí původem z Vysočiny. Díky svému strýci hoteliérovi se za protektorátu dostal do kontaktu s členy gestapa, kterým začal donášet informace. Do čím dál komplikovanějších pastí vlákal i několik odbojářů, odhaduje se, že činnost jeho a jeho kolegů vedla k smrti zhruba 80 Čechů. Před trestem smrti unikl útěkem z vězení a za hranice. Nikdy se ho nepovedlo chytit.

Je něco, co vás při zkoumání Čurdova života překvapilo?

Rychlost, s jakou se z mladého zdravého chlapa stane zoufalec. Ale měl jsem na paměti jednu důležitou věc. Když jsem natáčel s pamětníky, mluvil jsem s generálem Tomášem Sedláčkem, který prošel výcvikem v Anglii, byl na východní frontě, zúčastnil se Slovenského národního povstání. Ptal jsem se ho, zda se pozná předem, jak se člověk zachová v mezní situaci.

On říkal: Ne, absolutně nevíte, nevíte vůbec nic. Ale bojte se suverénních lidí. Řeknu dva příklady, dva kluky z Anglie. Jeden byl strašný suverén, hrál na trumpetu, bavil hospodskou společnost, machr až na půdu. A v mezní situaci pak selhal. To byl Karel Čurda.

A pak tam byl kluk, který byl spíš vzadu, skromný, nevýrazný, pochyboval o sobě. A v mezní situaci bojoval do posledního dechu a pak si vzal život. Nikdo by to do něj neřekl. To byl Josef Šandera.

Sedláček říkal, že to je jeho zkušenost s lidským charakterem, ale nemůžete nikdy říct, jak se kdo dopředu zachová. Jestli mě něco pořád překvapuje a leká, tak je to to, že nevíme, jak se rozhodneme v mezních chvílích a že v každém z nás je malý predátor.

Po Čurdovi zůstaly dvě děti. Povedlo se vám s některým z nich spojit?

Čurda měl nemanželskou dceru s jistou Karolínou Jirákovou. Když odešel do Anglie, nevěděl, že je těhotná. A u ní se stal takový zvláštní případ. Bydlím v Praze na Chodově a léta jsem v potravinách potkával paní, která mi někoho pořád připomínala, a nevěděl jsem, kdo to je.

Když jsem teď připravoval knihu, poprosil jsem badatele Jaroslava Čvančaru, jestli by mi neposkytl Čurdovy fotografie. A on jen tak zmínil, zda vím, že tam u mě bydlí Čurdova dcera. Řekl ulici a já jsem si najednou uvědomil: vždyť já ji vlastně znám, to je ta tvář, která mi někoho připomíná. Tak jsem tam šel, ale ona se odmítla se mnou bavit. Že nemám otravovat, jinak zavolá policajty.

Čurda se po válce se rozvedl se svou německou manželkou Marií Bauerovou, která se odstěhovala do Vídně. Jeho syn Karl prý dodnes žije ve Vídni. Nepovedlo se mi s ním ale spojit.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Krysy a surovci

Kromě Čurdy v knize popisujete i dva výrazně odlišné případy Bohuslava Bušty a Oskara Felkla. Čím vás zaujali oni?

Ta knížka ukazuje tři rozdílné cesty ke zlu. Odehrává se v totalitním systému a ten vždy ničí intelektuální a duchovní elity a povolává krysy, které budou rádi sloužit za peníze nebo hmotné výhody.

Bohuslav Bušta je přesně ta krysa, která by se v normálním systému ani neuživila. Neschopný krejčí, zakomplexovaný kluk bez ženské. A najednou dostane od svého strýce, který ve svém hotelu hostí gestapáky, příležitost se za peníze stát informátorem. Postupně se jeho činnost zvyšuje, až se stane součástí takzvaných volavčích sítí gestapa.

Pak je tam Felkl, který vyrůstal na Vysočině a byl prvorepublikovým československým četníkem. Vyrůstal ale v německém jazykovém ostrůvku kolem Poličky a hned, jak přišla okupace, se přihlásil k německé národnosti.

U Bušty je to zištnost, je to krysa, která chce mít prachy, jídlo a výhody. Felklovi jde svým způsobem o ideu, že se přihlásí k Německu, ke germánské rase a pak jí slouží. U něj je ještě jeden rozměr, že doma je strašně něžný na manželku, hraje na klavír, zpívá, sbírá známky, miluje květiny, chodí na houby, a vzápětí je to nejbrutálnější vyšetřovatel gestapa, který mlátí lidi hlava nehlava a vybíjí z nich přiznání.

Oskar Felkl

Za první republiky československý četník. Za protektorátu se přidal na stranu okupantů a vypracoval se až na vyšetřovatele gestapa. Podílel se na zatčení stovek lidí, brutálních výsleších a mimo jiné i na vypálení Lidic, kde pomáhal spisovat seznamy mužů, žen a dětí. Po válce byl odsouzený na smrt a popravený. Své ženě ale ještě předtím předal seznam spolupracovníků gestapa.

Poselství, které jste si odnesl z příběhu Karla Čurdy, jste už zmínil – nikdo z nás neví, jak se v mezní situaci zachová. Co jste si ale odnesl z příběhu Bohuslava Bušty a Oskara Felkla?

U Bušty je pro mě varování to, že taková lidská spodina je v každé společnosti. Dnes také – v české, slovenské, polské – a čeká na příležitost. Vezměte si lidi kolem Mariana Kotleby, co je to za společenství. Bušta je pro mě obrovským varováním, že jakmile se začne doba takhle kloubit, tak krysy vyjdou na světlo a můžou být strašně nebezpečné.

U Felkla mě děsí, že je to člověk, který si na jednu stranu hraje na kulturního, ale ve skutečnosti je to surovec. Hlásí se k velké kultuře, a pak dokáže v Lidicích sedět u stolu a odškrtávat jména chlapů, kteří jdou na popravu. Technokracie moci je také děsivá a mám obavu, že i takové typy máme v současné české politice.

Pro svou knihu jste si nakonec vybral jenom tři příklady. Je těžké najít v českých dějinách více zrádců?

Bohužel není. Tím ale nechci říci, že Češi jsou zbabělci a zrádci. S touhle ideou naprosto nesouhlasím. Je tady spousta hrdinů. Lidí, kteří jsou zapomenutí, nepíše se o nich a čekají na to, že je někdo zvedne z prachu zapomnění. Vím o řadě. Nepíši jenom o zrádcích, ve své tvorbě se věnuji mužům a ženám statečným, obětavým, kteří nesli a nesou navzdory nepřízni doby pochodeň naděje.

Pokud by vaše dokumentární povídky měly mít na konci nějaké ponaučení, v případě Felkla a Čurdy by to možná bylo, že zločin se nevyplácí. Oba skončili na popravišti. Jenže příběh konfidenta Bušty žádnou takovou satisfakci nenabízí. Bušta, ač odsouzený na smrt, utekl z vězení a nikdy se ho pak nepovedlo polapit. Povedlo se vám zjistit, co se s ním stalo?

Existují jen náznaky, indicie. Víme, že v roce 1946 uprchl z vězení za pomoci sovětských zpravodajských služeb a dostal se do sovětské zóny v Rakousku. Jestli dál pracoval pro jejich rozvědku nebo pro nějakou jinou, těžko říct. V 90. letech mi ale jeden jeho příbuzný prozradil, že od něj dostávali pohlednice z Německa, sice pod jiným jménem, ale věděli, že byly od strejce Bohouše.

Tenhle příběh opravdu nemá žádnou pointu, nic pozitivního. Jen zmar. Také příbuzní jeho obětí silně prožívali, že nikdy nebyl potrestaný. Mluvil jsem s řadou manželek a blízkých odbojářů, které Bušta dostal do kriminálu nebo na popravu, a ty cítily strašný šrám i mnoho let po válce. Byla to taková nevyléčená rána.

Totéž řada lidi pociťuje i dnes vůči 90. letům. Řada příslušníků StB, kteří byli zločinci a měli na rukou krev, unikla spravedlnosti a nikdy nebyli potrestaní. To jsou chyby a manka, kterých jednou ještě budeme litovat.

Miloš Doležal napsal několik knih s historickou tematikou. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Miloš Doležal (1970)

Publicista, básník, dokumentarista, prozaik. Vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Od roku 1998 do roku 2018 pracoval v Českém rozhlase Praha, dnes působí jako publicista na volné noze. Napsal několik knih, nejznámější z nich je životopis zavražděného kněze Josefa Toufara Jako bychom dnes zemřít měli. Kniha aktuálně vychází i v polském překladu. Ve svých textech čerpá z archivů i ze setkání s pamětníky. Na knize Čurda z Hlíny pracoval tři roky.

Poslední šance získat studentské předplatné se slevou 50 %. Pořídit můžete jen do 31. října. 

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Historie

Česko, Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější