Financial Times: Západ musí uznat, že se chová pokrytecky

Vstoupili jsme do éry globální konkurence, kterou zmírňuje potřeba spolupráce a strach z konfliktu. Jejími hlavními protagonisty jsou USA a jejich spojenci na jedné straně a Čína a Rusko na straně druhé. Záleží ale i na zbytku světa. Zahrnuje dvě třetiny světové populace a řadu nastupujících mocností, především Indii, která je nyní nejlidnatější zemí světa.

Vztahy mezi USA a Čínou jsou ovšem jednoznačně ústřední. Americká administrativa se naštěstí snaží třecí plochy zmenšit – naposledy se o to v Pekingu pokusil ministr zahraničí Antony Blinken a ministryně financí Janet Yellen.

Cílem americké ministryně financí bylo podle jejího vyjádření „navázat a prohloubit vztahy“ s novým ekonomickým vedením v Pekingu. Zdůraznila, že se snažila o stabilizaci vztahů, snížení rizika nedorozumění a posouzení oblastí spolupráce. Dodala, že „existuje důležitý rozdíl mezi oddělením USA a Číny na jedné straně a diverzifikací kritických dodavatelských řetězců nebo přijímáním cílených opatření v oblasti národní bezpečnosti na straně druhé. Víme, že oddělení dvou největších světových ekonomik by bylo pro obě země katastrofální a destabilizovalo by to celý svět. Navíc by takové oddělení bylo prakticky nemožné realizovat.“

Tuto snahu o vyjasnění cílů, zlepšení transparentnosti a prohloubení vztahů je třeba ocenit. Nesmíme s Čínou doškobrtat k nepřátelství, jako se nám to stalo s Ruskem. A co víc, je v zájmu celého světa aby tento vztah fungoval. Zájem Západu se ovšem nesmí omezovat pouze na vztahy s Čínou. Záleží také na lepších vztazích se zbytkem planety. K tomu je zapotřebí, aby Západ přiznal, že uplatňuje dvojí standardy a chová se pokrytecky.

Ruská invaze na Ukrajinu byla hrozným porušením základních morálních a právních zásad. To připouštějí i mnozí obyvatelé rozvojových zemí. Pamatují si však také na staletí, kdy se západní země chovaly jako imperialisté a okupanti. Neuniká jim ani to, že nám mnohem více záleží na našich evropských spoluobčanech než na ostatních. Příliš často jsme jen přihlíželi závažnému porušování lidských práv a mezinárodního práva. Příliš často jsme takové nespravedlnosti pokládali za na něco, co se nás netýká. Mnozí mají pocit, že se Ukrajina netýká jich.

Pak je tu obchod. Poradce pro národní bezpečnost USA Jake Sullivan ve svém důležitém dubnovém projevu odmítl obchodní řád, který jeho země budovala celá desetiletí. Nedávno jej pohřbila americká obchodní zástupkyně Katherine Tai. Její projev vyvolává mnoho otázek. Nelze však přehlédnout samotný obrat o 180 stupňů. V rozvojových zemích se mnozí lidé ztotožňovali s doktrínou otevřeného obchodu. Mnohé země v důsledku toho prosperovaly. Nyní se obávají, že zůstanou ve štychu.

Další závažnou otázkou je mezinárodní pomoc. Rozvojové země postihla celá řada šoků, za které nemohly: covid, následný prudký nárůst inflace, invaze na Ukrajinu, skokový nárůst cen energií a potravin a následně vyšší úrokové sazby. Pomoc, jíž se jim v tomto období šoků dostalo, byla hrubě nedostatečná. Důsledky covidu u mladých lidí spolu s dluhovým břemenem mohou vést až ke ztraceným desetiletím.

Otázka rozvojové pomoci je propojená s problematikou klimatu. Jak všichni v rozvojových zemích vědí, za to, že klima je teď naléhavý problém, můžou historické emise bohatých zemí. Ty mohly využívat atmosféru jako jímku, zatímco dnešní rozvojové země už nemohou. Takže jim dnes říkáme, že se musí vydat zcela jinou cestou rozvoje než my. Není třeba dodávat, že to dokáže naštvat. Přesto je nyní třeba emise prudce snížit. To vyžaduje celosvětové úsilí, i v mnoha rozvíjejících se a rozvojových zemích. Pokročili jsme v tomto úkolu reálně, ne jen rétoricky? Odpověď zní „ne“. Emise se vůbec nesnížily.

Mají-li emise rychle klesat, zatímco rozvíjející se a rozvojové země budou stále zajišťovat prosperitu, kterou si jejich obyvatelé žádají, musí do nich proudit obrovské množství zdrojů, a to i na financování zmírňování dopadů změny klimatu a na nezbytnou adaptaci na vyšší teploty. V roce 2021 činily čisté transfery z oficiálních půjček do rozvíjejících se a rozvojových zemí pouhých 38 miliard dolarů. Granty byly vyšší, ale úžeji zaměřené.

To ani zdaleka nestačí. Je třeba zvýšit pomoc, snížit zadlužení, podpořit investice do projektů související s klimatem a vytvořit nové mechanismy pro získání potřebných zdrojů, jako je návrh, aby země s nadprůměrnými emisemi na obyvatele kompenzovaly ty s podprůměrnými emisemi. Zásadní je také navýšení kapitálu pro multilaterální banky.

Bohaté demokracie v tomto dlouhodobém úkolu nedokážou nabídnout odpovídající pomoc, stejně jako během covidové pandemie. U klimatu to selhání spočívá v tom, že si neuvědomujeme svou odpovědnost za zvládnutí problému, který globálně nezpůsobili chudí lidé. Vypadá to nespravedlivě, hlavně proto, že tomu tak evidentně je.

Doufám, že v soutěži systémů nakonec zvítězí demokracie a svoboda jednotlivce. V dlouhodobém horizontu mají velkou šanci. Přesto nesmíme zapomínat na hrozby, které nyní ohrožují mír, prosperitu a planetu a s nimiž se snažíme vypořádat. Jejich řešení bude vyžadovat úzkou spolupráci s Čínou. Má-li však Západ získat vliv, v nějž doufá, musí si uvědomit, že jeho nároky na morální nadřazenost nejsou ani nezpochybnitelné, ani nezpochybněné. Mnozí v našem světě považují západní mocnosti za sobecké, samolibé a pokrytecké. V tom se úplně nemýlí. Musíme si vést mnohem lépe.

Financial Times