Učí se naše děti historii podle špatné učebnice, jak tvrdí Ústav pro studium totalitních režimů?
Seriál Přepište dějiny: Vloni vydaná učebnice Soudobé dějiny (pro 9. ročník základních škol a víceletá gymnázia) přistupuje k výuce úplně jinak než většina srovnatelných publikací. Získala za to ocenění na Frankfurtském knižním veletrhu, největší akci svého druhu na světě. Na druhé straně je doma některými silně kritizována, například za údajné věcné chyby. Důležité ale je, jak se dějiny mají dětem přibližovat a zda je i v historii prostor pro vlastní, nikým shora neposvěcený názor.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Veřejný prostor (přinejmenším historické a pedagogické obce) v posledních měsících rozvířila debata o ukončení projektu Dějepis+ ministerstvem školství a především pak rozruch kolem učebnice Soudobé dějiny pro 9. ročník základních škol a víceletá gymnázia, od které se veřejně distancoval Ústav pro studium totalitních režimů. Celá situace musí být pro širší veřejnost přinejmenším nepřehledná a asi i zneklidňující. Tiskové zprávy zastánců i odpůrců reagují jedna na druhou, objevují se kritické připomínky a k nim následně vypořádání. Zkusme z této situace přece jen mírně vystoupit, respektive zkusit se postavit „nad ni“, a zaměřme se na přístupy, jakými se dějiny vyučují, jaká byla situace v minulosti a jak se proměňuje. Možná že obecnější otázky a odpovědi nám dokážou odpovědět i na zcela konkrétní situaci.
Autoři tohoto článku absolvovali konec základní školní docházky na konci 80. let, takže si ještě pamatují tehdejší čistě ideologické učebnice dějepisu. Třeba učebnice pro 8. třídu základní školy obsahovala i zcela nehorázné výroky na téma okupace 1968 nebo nástupu normalizace. Smáli jsme se jim už jako školáci. Jenže nejde jen o obsah, důležitá je i forma, jakou se historie vyučuje.
Tehdejší učebnice byly chronologicky děleny do kapitol, propojovaly světové i domácí události. Každá lekce byla uvozena sekcí „Co si zopakujeme“ a končila „Otázkami a úkoly“. Kapitola o únorových událostech roku 1948 tak začínala opakovacími tezemi ve stylu „Proč došlo k únorovým událostem v Československu?“ či „Jakým způsobem řešila Komunistická strana Československa vládní krizi?“. Na závěr pak měli školáci být schopni odpovědět na otázky typu „Jak hodnotil Klement Gottwald význam únorového vítězství?“ či „Které základní články Ústavy 9. května zabezpečovaly naši cestu k socialismu?“.
Mezi těmito sekcemi byla hmota výkladového textu, který učitel vyložil a žák si doma znova přečetl, aby si namemoroval správný výklad dějin. Atlas historických map pak jednoznačně určoval vývojovou linku, na které lidstvo kráčelo kupředu od pravěku ke komunismu. Žádné motání se v kole, žádná nejednoznačnost, dějiny jako přímka s jasným cílem.
Ne se dějiny biflovat, ale přemýšlet o nich
Posledních třiatřicet let
