Deník N

Velká Británie 21. století: Novodobí otrokáři z Česka sdírají kůži ze svých krajanů

Ta stará dobrá Anglie... Foto: Chris Lawton, Unsplash
Ta stará dobrá Anglie… Foto: Chris Lawton, Unsplash

Spisovatelka Iva Pekárková se při své práci tlumočnice setkává s Čechy a Slováky, kteří se nechali nalákat do Velké Británie a prakticky se z nich stali otroci a otrokyně. Osudy lidí, jimž „zaměstnavatelé“ mnohdy zničili život, popsala v textu pro Deník N. Čtení je to ale jen pro silnější povahy.

Novodobí otrokáři made in Czech. Už zase jsem tlumočila pro otroka. Tedy bývalého otroka, chlapíka tak kolem pětatřiceti, kterému budu říkat Mirek P. Mirek už zhruba rok žije pod policejní ochranou, zatímco „toho člověka“, jak se o něm vyjadřuje, totiž Jaroslava D. (jak mu budu říkat), čeká soud v Británii. Je obviněn z celé řady závažných trestných činů, včetně obchodování s lidmi, znásilnění a vyděračství.

Za víc než třináct let, co se přiživuju jako tlumočnice ve Spojeném království a tlumočím z češtiny a slovenštiny, jsem se setkala s podivnými příběhy mnoha lidí. Až do doby, co jsem před nějakými sedmi lety tlumočila pro ženu, která strávila přes dva roky jako sexuální otrokyně, přinucená obsloužit pět nebo sedm „zákazníků“ denně pod hrozbou, že v případě „neposlušnosti“ už nikdy neuvidí svého synka, jsem nevěděla, že tyhle druhy „podnikání“ existují i v Česku. A co horšího: najdou se Češi, kteří mafiánské praktiky vyvážejí do zahraničí.

Anebo jsem to nechtěla vědět. Chtěla jsem věřit, tak jako mnozí z nás, že Česko je malá bezpečná zemička, víceméně v geografickém, i když nikoli politickém srdci Evropy. Mafie, obchod s lidmi, drogové kartely – to všechno máme tendenci vnímat jako cosi sice úděsného, ale natolik vzdáleného, že se nás to netýká.

„Pořád mě překvapuje kolik krajanů se dostane do situace, ze které nedokážou vyjít ven,“ popisuje spisovatelka. Foto: Marko Pitkic, Unsplash

Bohužel se nás to týká. Češi a Slováci, kteří v posledních patnácti letech mají dovoleno v Británii žít a pracovat, nejsou tak častými oběťmi „podnikatelů“ tohoto druhu jako ilegální imigranti, kteří povolení k pobytu a práci nemají a před policií se skrývají ve strachu z deportace. Stejně mě překvapuje, kolik mých krajanů se nechá vmanipulovat do situace, ze které se jen těžko dostávají ven.

Prádelna Záře

Tlumočník se při své práci setká – pochopitelně – častěji s krajany, kteří anglicky neumějí, než s těmi, kteří mluví dobře. S krajany, kteří jsou spíš jednodušší a bez valného vzdělání, než s prudce inteligentními vysokoškoláky. S lidmi, kteří mají nějaký problém, než s těmi, v jejichž životě je všechno zcela v pořádku. Ze svých zážitků bych si rozhodně nedovolila vyvozovat dalekosáhlé závěry či si dokonce vypracovávat jakousi „statistiku“. Vypozorovala jsem ale tři způsoby, jakými někteří Češi a Slováci žijící za kanálem La Manche cizopasí na jiných Češích a Slovácích. A leckdy i na tamních sociálních a zdravotnických službách.

Ukázalo se, že nejlepší je zajet do nejchudších oblastí Evropské unie, například na východní Slovensko, a nalákat místní obyvatele na příslib hodinového platu, o jakém se jim doma ani nesní. Foto: Montse Monmo, Unsplash

Tomu prvnímu budu říkat „prádelna Záře“. V jedné z méně prestižních čtvrtí jižního Londýna

V tomto okamžiku nejčtenější