S mnoha pachateli soucítím, říká expert na vězeňství. Konflikty jsme měli spíš s některými dozorci

Jaké největší mýty, stereotypy nebo předsudky u nás panují ohledně vězení a vězněných?

Napadnou mě dva. Zaprvé že je to pohodlný život. S televizí na celách. Někdy až luxusní.

Byl jsem v rámci své práce asi ve dvaceti věznicích a věřte mi, že ani v jedné bych teda nechtěl trávit týden, natož roky. I kdybych měl na cele televizi, což navíc vůbec není obvyklé. Setkal jsem se s televizí v nějaké společenské místnosti, ale ne na cele. Je to depresivní prostředí. Luxus a pohodlí jsou mýtus.

A zadruhé?

Poměrně rozšířený stereotyp je, že z vězení se často utíká. Ale útěk z vězení je extrém, plánovaný útěk je naprostá výjimka, jde o nějaké jednotky v řádu let. Samozřejmě někdy se stává, že se vězněná osoba nevrátí z venkovního pracovního místa, ale to má téměř vždy lidské vysvětlení, například problémy v rodině. Ale pokud se útěk stane, je to velmi atraktivní. A zásadní mediální narativ je, že Vězeňská služba zase selhala!

A to má pak bohužel vliv i na to, že některé věznice nevyužívají úplně všechny možnosti rehabilitace vězněných osob, například pouštění mimo věznici za prací nebo za rodinou, aby se postupně aklimatizovaly, což pak usnadňuje návrat na svobodu a snižuje pravděpodobnost návratu do vězení.

Poměrně často to pramení ze strachu, že někdo uteče a bude se jim to házet na hlavu.

Na druhou stranu v posledních letech vidím řadu mediálních výstupů, ve kterých se mluví o programech práce s vězněnými lidmi a upozorňuje se v nich na systémové problémy.

Vězení jako sklad „nepotřebných“ lidí

Jak se člověk vůbec dostane zrovna k tématu vězeňství?

Dlouhodobě se zabývám sociální spravedlností, což mě pochopitelně přivedlo k sociálně vyloučeným, marginalizovaným částem společnosti. Od nich jsem se dostal k vězněným nebo propuštěným lidem, protože ve věznicích tvoří nejvyšší podíl právě oni.

Rychle zjistíte, že