Cítím povinnost k některým otázkám politiky nemlčet. Kvůli období disentu, říká Rychetský

Na co se v rozhovoru také ptáme:

• Jak ho Ústavní soud za dvacet let změnil?
• Který případ ho nejvíce zasáhl?
• Byly nějaké kauzy, ve kterých soud rozhodl špatně?
• Má být manželství v ústavě definováno jako svazek muže a ženy?
• Jak jde dohromady svoboda slova a šíření dezinformací?

Tento týden, konkrétně 6. srpna, to bude dvacet let, co jste se stal předsedou Ústavního soudu. Nyní ve svých osmdesáti letech odcházíte do roky odkládaného důchodu. Změnil vás Ústavní soud? Začal jste se na některé otázky po letech dívat jinak, nebo jste zůstal stejný jako v dobách disentu?

Řeknu to jinak –⁠ když jsem se živil ještě jako advokát, který hájí jednu stranu, vypadalo to, jako by šlo o střet dobra a zla, pravdy a nepravdy. Většina lidí se shodne na tom, co to je nespravedlnost, to pozná. Ale co je spravedlnost? Na tom se za staletí lidé neshodli, a to ani odborná veřejnost.

Proto se více mluví o hledání spravedlnosti. Tyto úvahy se většinou opírají o větu, která je v ústavách všech zemí –⁠ ať už demokratických, nebo totalitních –⁠ a která zní, že všichni lidé jsou si rovni. Ale to je fikce. My přece víme, že si nejsou rovni, že někdo je zdravý, někdo nemocný, někdo mladý, někdo starý, někdo chudý, někdo bohatý. Tím posláním, které se zejména v rovině ústavního soudnictví naplňuje, je, aby se právní fikce o rovnosti lidí stala realitou.

A prozradíte případy, které vás citelně zasáhly nebo i změnily?

Dalo by se předpokládat, že už budu do jisté míry otrlý a nebudu podléhat emocím. Ale nemohu zapřít skutečnost, že mě zasahují všechny spory, které se týkají