Scénář mého života: Jak jsem málem točila mezinárodní velkofilm
Letní seriál: Členové redakce Deníku N pro vás v průběhu léta v osobních textech popisují události a zážitky, které formovaly a ovlivnily jejich životy. Toto je příběh Ireny Hejdové o tom, jak těžké je v Česku natočit ambiciózní film (a také jak těžké je tu přežít jako scenárista a proč někdy má smysl přehodit kariérní výhybku).
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Když jsem na nedávném filmovém festivalu v Karlových Varech viděla skvělý mongolský film Kéž bych mohl hibernovat, oživil mi v hlavě vzpomínky na mou třináct let starou práci na jiném připravovaném filmu, který se měl odehrávat ve stejné lokaci.
Tedy v euroasijské stepi, kde donedávna valná většina obyvatel žila v jurtách (správně gerech) jako kočovní pastýři dobytka, postupující urbanizace země je však přitahuje do hlavního města Ulánbátaru.
Autoterapie
„Na čem teď děláš?“ zeptal se mne kdosi z filmařských kolegů na festivalu ve Varech a mně chvíli trvalo, než mi došlo, že se ptá na scenáristiku. Protože svou scenáristickou dráhu vnímám jako uzavřenou kapitolu, ač jsem si kdysi nedokázala představit, že se budu živit něčím jiným.
Přehodit kariérní výhybku můžete v každém věku a může to mít nejrůznější příčiny. Ty lze rozdělit do dvou základních skupin – na dobrovolné a nedobrovolné. Já se rozhodla dobrovolně, že už si scenáristikou nechci ubližovat. A ač
