Deník N

Kluk z Brna se rozhodl zachránit ukrajinské město na válečné frontě. Rozvážel dřevo i bochníky a teď chce nešťastné lidi něčím zaměstnat

Michal Kislicki pochází z Brna, žijes ženou a synem v ukrajinském Slavjansku a pracuje na frontové linii na Donbase. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Michal Kislicki pochází z Brna, žijes ženou a synem v ukrajinském Slavjansku a pracuje na frontové linii na Donbase. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Ještě v listopadu roku 2013 pracoval vyučený elektrikář Michal Kislicki v továrně. Práci měl jistou, výdělek slušný a pravidelný. Dnes třicetiletý Brňák přesvědčuje své ukrajinské sousedy, že se dá žít bez korupce, nenávisti a nedůvěry ke všemu a všem. Že i z města, které se ocitlo v roce 2014 přímo na frontové linii a dodnes je z jedné strany lemováno zákopy, lze vytvořit místo vhodné k životu. Zatím to na první pohled moc nevypadá na rychlý úspěch.

„Přečetl jsem si knížku Otakara Batličky, jak cestoval až do Argentiny. V tu ránu jsem pochopil, že to jde. Že to musím zkusit. Rodiče mi vůbec nerozuměli. Rozmlouvali mi to. Ale já už nechtěl jen chodit do práce a brát za to peníze. Zajímal mne víc východ než západ. A Ukrajina pro mne byla jedinou známou a dostupnou zemí ležící dál za Slovenskem. Tak jsem jel.“

Listopad 2013. Michal Kislicki netuší prakticky nic o vztazích Ruska a Ukrajiny, o rodícím se hnutí Euromajdan, o politických třenicích, korupci a dramatické historii země, do které jede „na zkušenou“. Zatímco přemítá, zda v Brně se vším praštit, v Kyjevě se situace každým dnem dramatizuje.

21. listopadu 2013 je na pokyn tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče pozastavena příprava Asociační dohody mezi Ukrajinou a EU. Studenti zahajují protestní akce. V noci na 30. listopadu jejich stanové městečko brutálně rozhánějí těžkooděnci. Kislicki si v Brně plánuje, kam by si to zamířil a hledá nejvhodnější destinaci nejlépe na západní Ukrajině.

V dubnu 2014 tam odjíždí. Stopem. O tom, co se mezitím odehrálo v Kyjevě a dalších městech, moc netuší. „Sledoval jsem dění, ale protože jsem neuměl ani rusky, ani ukrajinsky, moc jsem to nechápal,“ přiznává dnes jeden z největších znalců života na Donbase. „Strašně jsem se bál, když jsem poprvé přecházel pod Čopem hranici. Tři hodiny mne tam drželi. Asi si mysleli, že jsem žoldák, který jede bojovat ze velké Rusko.“

Duben 2014, Chust, protože to bylo Československo

Jako první destinaci si vybral město Chust. Možná i proto, že kdysi patřilo Československu. Když Kislicki doma v Brně definitivně balil batoh, Rusko podepisovalo smlouvu s „nezávislou Republikou Krym“ o tom, že se stane jedním ze subjektů Ruské federace. Bude to tak prý pro všechny lepší. 26. března bylo hotovo. Poloostrov je pod úplnou kontrolou ruské armády, ti ukrajinští vojáci, kteří nepřeběhli na stranu Ruska, odtáhli na pevninu. Kislicki se loučí s přáteli, kteří ho varují před příliš

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Brno

Ukrajina

V tomto okamžiku nejčtenější