Deník N

Typologie posttotalitního myšlení: éra Klause, Zemana či Babiše pomalu končí, ale jde to hodně ztuha

O co více se Václav Klaus a jeho spolupracovníci oháněli nejrůznějšími poučkami (od Friedmanna až po von Hayeka), o to cyničtější, hodnotami skutečného konzervatismu či liberalismu nepoznamenaný byl jejich postup v praxi (u budovy Federálního shromáždění před volbou Václava Havla prezidentem. 29. 12. 1989). Foto: ČTK
O co více se Václav Klaus a jeho spolupracovníci oháněli nejrůznějšími poučkami (od Friedmanna až po von Hayeka), o to cyničtější, hodnotami skutečného konzervatismu či liberalismu nepoznamenaný byl jejich postup v praxi (u budovy Federálního shromáždění před volbou Václava Havla prezidentem. 29. 12. 1989). Foto: ČTK

Analýza Jiřího Pehe: Bývalé komunistické země se i třicet let po pádu svých totalitních režimů chovají v lecčems jinak než západní demokratické státy. Například země Visegrádu jsou dnes v rámci Evropské unie vnímány jako nesolidární, odmítající kompromisy a náchylné k autoritářským tendencím. Jejich občané i politici jsou méně otevření ve vztahu k různým menšinám. Proč tomu tak je?

Pojem „postkomunismus“ vzbuzuje emoce. Někteří politologové ho odmítají jako pro vědeckou práci se nehodící, neurčitou nálepku. A mnozí politici ho považují za urážlivou relativizaci jejich snah vytvořit u nás fungující liberální demokracii. Odmítají ho i ti, kteří tvrdí, že je na čase abychom vnímali některé politické a obecněji společenské jevy u nás skrze stejné výkladové prizma jako na Západě. Situace u nás prý není zase tolik odlišná.

Že se ale bývalé komunistické země chovají i třicet let po pádu komunistických režimů v lecčems jinak než západní demokratické země, si lze snadno ověřit. Kupříkladu země Visegrádu jsou dnes v rámci Evropské unie vnímány jako nesolidární, odmítající kompromisy a náchylné k autoritářským tendencím. Jejich občané i politici jsou méně otevření ve vztahu k různým menšinám.

Některé z těchto postojů lze samozřejmě vysvětlit specifickým historickým vývojem střední Evropy ještě z doby před nástupem komunistických diktatur, zejména pozdního Rakouska-Uherska. To ostatně potvrzují některé podobnosti v politické kultuře zemí Visegrádu a Rakouska, jež komunistickou minulost nemá.

Zdaleka nejlepší laboratoří, v níž se ukazuje, že čtyři dekády sovětského komunistického režimu v zemích, které byly po druhé světové válce tomuto „experimentu“ vystaveny, mají dodnes zásadní vliv na politické i občanské chování, je ale východní Německo. To se i navzdory sjednocení s bývalým západním Německem (a tudíž i rychlejší ekonomické a politické transformaci než ve zbytku bývalých sovětských satelitů) dodnes chová politicky jinak než západní část Německa. Kvete v něm mnohem více rasismus i xenofobie a daří se v něm více extrémně pravicovým i extrémně levicovým stranám.

Postkomunismus jako styl myšlení

Komunistické režimy byly naprosto zásadním zásahem do lidské přirozenosti. Nejenže potlačily občanskou i politickou pluralitu a postátnily hospodářství, ale zadupaly do země i lidskou rozmanitost. Společenskému životu vládla jediná oficiální ideologie, jejíž humanisticko-utopický charakter byl v ostrém rozporu s každodenním „provozem“ komunistického policejního státu. Výsledkem bylo radikální oddělení soukromého života od toho „veřejného“, v němž bylo nutné, pokud se chtěl člověk vyhnut problémům, podrobit se nejrůznějším rituálům režimu i jeho ideologickému jazyku. Navíc ani v privátní sféře si nemohl být nikdo jistý, že na něj někdo nedonáší, se všemi represivními důsledky, které to mohlo mít.

Takové dlouhodobé znásilnění lidského ducha samozřejmě nezůstalo bez následků. A vysvětluje, proč mnozí z lidí

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Analýza

V tomto okamžiku nejčtenější