Prázdniny mého života: Jak mě v jedenácti zavřeli do léčebny a dali mi ohyzdný korzet
Letní seriál: Redaktorky a redaktoři Deníku N pro vás v průběhu léta v osobních textech popisují události a zážitky, které formovaly a ovlivnily jejich životy. V tomto díle Iva Bezděková vzpomíná na dobu, kdy se obyčejná skolióza páteře léčila docela drsnými metodami.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Čtyři měsíce v léčebně bez rodičů, návštěvy jednou za měsíc, úplný zákaz cukru, po obědě povinné dvouhodinové ležení na zádech v předepsané poloze. Takové byly nezapomenutelné prázdniny v mých jedenácti letech.
Ne, netrpěla jsem žádnou vážnou tělesnou nebo duševní poruchou. I takto se ale léčila obyčejná skolióza v době, kdy do pádu socialismu zbývalo pár měsíců.
Je teplý červnový večer a na chatě hrajeme celá rodina karty. Jsme se ségrou bezstarostně rozjívené, smějeme se každé pitomosti. V tu chvíli si vzpomenu, co mě brzy čeká, a hned se zklidním.
Už za pár dnů odjedu do Brandýsa nad Orlicí do léčebny pro děti, které rychle vyrostly, svaly jim nestačily zesílit, a tak se páteř trochu zbortila. Ale jen trochu, není to nijak vidět. „Jenže časem by ji záda začala bolet. Musíte ji tam poslat,“ naléhali doktoři na moje rodiče.
Na jak dlouho pojedu? Prý maximálně dva měsíce. Jenže za několik dnů začnou prázdniny! U karet náhle zvážní i mamka. Už teď neví, jestli je dobře, že uposlechla nekompromisní pokyn doktorky, že do léčebny prostě musím. Ale zvládneme to, říkáme si. Třeba mě pustí dříve a pár týdnů mi z prázdnin ještě zůstane.
Nakonec jsem se vrátila domů až koncem října. A pobyt mi zcela zásadně změnil i následující dva roky.
Přestože si dnes už nevybavím skoro žádnou tvář z tohoto dávného pobytu, mám úplně jasně před očima plakát, který visel v tamní tělocvičně. Kalendář s tmavovlasou holčičkou s ofinou, v holinkách a s pestrým deštníkem. Při každém společném cvičení jsem se na něj dívala a sečítala tu hromadu dnů, které tu už jsem.
Hlavně ne korzet!
Ze začátku jsem měla jedno velké přání: Abych nedostala korzet. Některé děti ho už měly. Obrovská, odporná
