Poslední Avengers bourají rekordy v návštěvnosti a dávají přednost elitářským řešením
V současnosti existují pouze dva takto mohutné současné popkulturní fenomény: televizní fantasy seriál Hra o trůny v osmé, finální sezóně, a filmoví komiksoví Avengers, přesněji Marvel Cinematic Universe (MCU), čítající momentálně dva a dvacet snímků. Žádná jiná díla k sobě nestahují tak širokou diváckou masu a zároveň nemají tak věkově, genderově, etnicky a dalším sociálním statusem rozrůzněné publikum.
Stalo se pochopitelně i módou dávat okázale najevo, že Hru o trůny nebo Avengers nesleduji, protože jsem myšlenkově nezávislý a nepodléhám dobovým módám. Hře o trůny lze jistě vyčítat často zbytečnou brutalitu a samoúčelnou nahotu, stejně jako u Avengers kritizovat jejich kýčovitě barevnou přeplácanost. Ale nelze popírat, že jde o unikátně promyšlená díla s obrovským množstvím postav s plastickými vlastnostmi, často nečekaným vývojem a složitými motivacemi. Tato díla nás učí udržovat si v hlavě komplexní sítě vztahů a chápat výměny mocenské energie. Ne nadarmo se poslední Avengers jmenují Endgame, podle tahové strategie v šachu, kdy pro vítězství musíte obětovat některé figurky, i když vám už jich moc nezbývá.
Lze dokonce říct, že také díky Hře o trůny a Avengers se vracíme zpět ke stejné estetické zkušenosti, jakou měli čtenáři a čtenářky románů na pokračování v 19. století Některé tyto romány zůstaly i z dnešního pohledu zcela konzumní (červená knihovna, šestákové romány), jiné původně chápané jako brakové a postupně povýšené na klasiku (jako knihy Alexandra Dumase, Julese Vernea nebo Karla Maye) a některé od počátku přijímány jako hodnotnější (dílo Charlese Dickense). Samotný princip dlouhého čtení a čekání je něco, co nikdy nezažíváme u jakýchkoli jednorázových, byť třeba tříhodinových snímků, které jinak běžně vyhrávají umělecké ceny. Hra o trůny a Avengers jistě nejsou díla intelektuální a duchovní a jde různě zpochybňovat jejich uměleckou hodnotu, ale jednoznačně to jsou díla vyžadující a tříbící inteligenci a paměť.
Hlavně Avengers dokonce připomínají chvílemi spíše počítačovou hru, tahovou či real-time akční strategii, kde postavy mají různé dovednosti a slabiny a musí se vše navzájem nakombinovat v obřích bitvách tak, aby bylo možné dosáhnout vítězství. Rychlost, s jakou na sebe navazují akce jednotlivých hrdinů, často přesahuje mozkovou kapacitu lidí, kteří nikdy videohry nehráli. Proto jim tyto filmy připadají mělké a hloupé, ačkoli přitom jen oni sami
Dnes je Váš šťastný den!
Tento článek je normálně zamčený, ale vy si ho můžete prečíst zadarmo po ověření Vašeho emailu. Nemějte obavy, Váš email nikdy nepředáme jiné firmě.