Deník N

Poslední Avengers bourají rekordy v návštěvnosti a dávají přednost elitářským řešením

Pyramida hrdinů Avengers: Endgame. Foto: Falcon.
Pyramida hrdinů Avengers: Endgame. Foto: Falcon.
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

V současnosti existují pouze dva takto mohutné současné popkulturní fenomény: televizní fantasy seriál Hra o trůny v osmé, finální sezóně, a filmoví komiksoví Avengers, přesněji Marvel Cinematic Universe (MCU), čítající momentálně dva a dvacet snímků. Žádná jiná díla k sobě nestahují tak širokou diváckou masu a zároveň nemají tak věkově, genderově, etnicky a dalším sociálním statusem rozrůzněné publikum.

Stalo se pochopitelně i módou dávat okázale najevo, že Hru o trůny nebo Avengers nesleduji, protože jsem myšlenkově nezávislý a nepodléhám dobovým módám. Hře o trůny lze jistě vyčítat často zbytečnou brutalitu a samoúčelnou nahotu, stejně jako u Avengers kritizovat jejich kýčovitě barevnou přeplácanost. Ale nelze popírat, že jde o unikátně promyšlená díla s obrovským množstvím postav s plastickými vlastnostmi, často nečekaným vývojem a složitými motivacemi. Tato díla nás učí udržovat si v hlavě komplexní sítě vztahů a chápat výměny mocenské energie. Ne nadarmo se poslední Avengers jmenují Endgame, podle tahové strategie v šachu, kdy pro vítězství musíte obětovat některé figurky, i když vám už jich moc nezbývá.

Lze dokonce říct, že také díky Hře o trůny a Avengers se vracíme zpět ke stejné estetické zkušenosti, jakou měli čtenáři a čtenářky románů na pokračování v 19. století Některé tyto romány zůstaly i z dnešního pohledu zcela konzumní (červená knihovna, šestákové romány), jiné původně chápané jako brakové a postupně povýšené na klasiku (jako knihy Alexandra Dumase, Julese Vernea nebo Karla Maye) a některé od počátku přijímány jako hodnotnější (dílo Charlese Dickense). Samotný princip dlouhého čtení a čekání je něco, co nikdy nezažíváme u jakýchkoli jednorázových, byť třeba tříhodinových snímků, které jinak běžně vyhrávají umělecké ceny. Hra o trůny a Avengers jistě nejsou díla intelektuální a duchovní a jde různě zpochybňovat jejich uměleckou hodnotu, ale jednoznačně to jsou díla vyžadující a tříbící inteligenci a paměť.

Hlavně Avengers dokonce připomínají chvílemi spíše počítačovou hru, tahovou či real-time akční strategii, kde postavy mají různé dovednosti a slabiny a musí se vše navzájem nakombinovat v obřích bitvách tak, aby bylo možné dosáhnout vítězství. Rychlost, s jakou na sebe navazují akce jednotlivých hrdinů, často přesahuje mozkovou kapacitu lidí, kteří nikdy videohry nehráli. Proto jim tyto filmy připadají mělké a hloupé, ačkoli přitom jen oni sami

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější