V jazyku naše národnost? Josef Jungmann po dvou stech padesáti letech
Jazykový program, který Josef Jungmann ztělesňoval, se stal pojítkem českého národního hnutí. O sto let později se však Jungmann dočkal nejen pomníku, ale i polemik, které pokračovaly dále ve 20. století: byl osobností evropskou, nebo úzce provinční, která možnosti hnutí spíše omezila? Dnes se zdá být především Středoevropanem.
„Marně teď někteří laciní přátelé vlasti cídí tu starou pannu, jež spala téměř dvě stě let v prašných knihovnách, … očišťují ji od staré plísně a stírají kritickými kartáči mhu z její hedvábné jupky, přičemž do ní vždy nadělají díry, a rychle je látají moderními caparty… Proto pokládám já, a se mnou nezaujatí Čechové, za marnou snahu piplat se dál s jazykem, který už dávno přišel o občanství v literárním světě,“ rozepsal se roku 1812 v časopise Bohemia ve prospěch literární němčiny anonym, pod nímž se skrýval jindřichohradecký středoškolský profesor Alois Uhle. „Německá“ kultura vymezená historií a jazykem nabízela v závěru napoleonských válek pro mnohé alternativu k „odcizeným“, pobořeným státům, a Uhle tak vlastně vlastenecky argumentoval proti podobně se vzmáhajícímu zájmu o češtinu. Uváděl, že snahy Čechů ji obnovit neuspějí už pro její historické nedostatky („Čeština nebyla nikdy … učeným jazykem, a dokud se jím jazyk nestane, nikdy docela nevykyne z kvasu lidového nářečí“), a naopak mohou potlačit jejich individuality spojené s rozvinutější kulturou, k níž jedním ze svých jazyků náležejí.
Argumenty proti tomuto pohledu, který se v 19. století ještě vícekrát připomenul, přinesl jiný profesor, tehdy v Litoměřicích působící Josef Jungmann. Uhla napadl, že sám nemravně potlačuje individuality, a to i proto, že o češtině a její minulosti nic neví, a že není-li připouštěna k soudům, na všechny kazatelny i školy a vůbec do lepší společnosti, jedná se právě o pozůstatek nesvobody. Vzestup jazyka, který označil za „vybroušený, zvučný a zvláště pomocí svých sbratřených nářečí ke všem uměním a vědomostem způsobilý“, představil i jako věc étosu, emancipace znevýhodněné části společnosti. Zároveň diskuzi přenesl do češtiny, před českojazyčné publikum, k jehož reprezentaci se rázně přihlásil. Individualitu jednotlivce, jíž se dobově dovolával Uhle, vlastně podřizoval v českém případě dosud nesamozřejmé individualitě moderního národa a jazyk ve střední Evropě vnímal jako zásadní prostředek jeho rozvoje.
Je příznačné, že uváděl-li Jungmann jen několik příkladů z české historie – představy o ní a starší literatuře jako základu novodobého národa se teprve dotvářely –, obracel se v polemice k jiným, „lepším“ Němcům a adaptoval jejich myšlenky pro vlastní potřeby. Na základě „přítele Slovanů“, filozofa Herdera, který staré, původní kultury představil jako společné evropské dědictví, a dalších Uhlovi dokládal, že jeho výtky jako nedostatek abstrakt v dnešní češtině nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odsudku jazyka. Čeština naopak může čerpat ze
