Na Kubě se prý turisté mohou ubytovat u místních. Omyl, skončila jsem v domech napojených na režim
Reportáž 70 let po kubánské revoluci: Obchody jsou prázdné a běžní Kubánci stojí někdy i osm hodin ve frontě, aby si mohli koupit základní potraviny. Zato turistům se nabízejí snídaně a večeře bohaté dokonce i na evropské poměry. Jen si z domova musejí dovézt toaletní papír.
Na letišti mě obklopí tak tropické horko, že se mi zatmí před očima a sotva přečtu své jméno na papíru, který drží rozesmátý muž ve středních letech. Přijel nás sem vyzvednout a odvézt do centra Havany, do naší casa particular. Tak se na Kubě říká soukromým domům, jejichž majitelé pronajímají pokoje turistům. Něco jako místní Airbnb – až na to, že Kubánci zvládnou zajistit i stravu, směnárnu nebo prostitutku.
„Je to skvělý způsob, jak poznat skutečný život na Kubě, protože to není žádný hotel. Vidíte, jak žijí místní,“ chválila casas particulares Kanaďanka, kterou jsem potkala ještě před cestou.
Nastoupíme na korbu rozbité Lady Niva, ze které zbývá už jen železná konstrukce a dvě potrhaná sedadla. „A bezpečnostní pás?“ zajímá se má pětiletá dcera. „Není. Tohle je de campo, jako na venkově,“ zasměje se řidič a nastartuje hlučný motor.
Míjíme billboardy s nápisy Yo soy Fidel, Já jsem Fidel, velkými portréty Che Guevary a propagandou o dnes už 70 let staré revoluci, která na Kubě nastolila dodnes trvající totalitu. Projíždíme rozbitými ulicemi, zavalenými cihlami z rozpadajících se budov. V postapokalyptickém prostředí vyniká svou upravenou podobou jeden jediný dům. Naše casa particular.
Soukromý dům průměrných Kubánců? To tak. Možná se tak tváří. Ve skutečnosti
