Deník N

Šumavský samotář Roman Szpuk píše o samotě, blízkosti, sexu a větru

Obálka knihy.
Obálka knihy.

„Zmenšil jsem se natolik, že jsem vstoupil do útrob ptačího zpěvu.“ Literát Roman Szpuk dokáže své samotářství v divočině proměnit v uhrančivě intimní texty.

Mezi nejoceňovanější knihy loňského roku patřili „šumavští samotáři“ Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Hned prvním hrdinou, kterého v ní Palán zpovídal, byl básník a toho času pozorovatel počasí na meteorologické stanici Churáňov Roman Szpuk (nar. 1960). Ten nedávno vydal už druhý, respektive třetí svazek svých deníkových zápisků Klika byla vysoko, které dávají hlouběji nahlédnout do jeho svérázného způsobu existence, myšlení i vnímání světa. Předchozí nesly názvy Chraplavé chorály: (lyricko-meteorologické prózy 2000–2012) a A zavaž si tkaničky: na potulce, od října 2012 do října 2014.

V knize se střídají výjevy z přírody, v níž autor pod otevřeným nebem přespává, se scénami z civilizace. Popisuje bezútěšné návštěvy nemocné matky a starých důchodců upoutaných na lůžka, nebo útržky hovorů neznámých městských lidí, které – takto vytrženy z kontextu – nedávají smysl a vytvářejí obraz anonymního, odcizeného až hrůzného labyrintu.

Útěchu i útočiště v chaosu, v němž si připadá nicotný, nachází autor v přírodě, která jistě umí být krutá a drsná, ale má alespoň trochu vnímatelný řád. Kontakt s přírodními živly je přitom pro něj někdy příjemnější než technické prostředky, které si lidé vytvořili na obranu proti větru či dešti. Přičemž je tento rys autorovi zřejmě vlastní už od dětství: „Jako dítě jsem nesnášel lidi s deštníkem. Sotva se k zemi snese pár kapek, hned jsou nesví, cítí se ohroženi. Neměl jsem je rád, protože svým deštníkem dávali najevo averzi k mému milému počasí. Vyzbrojeni překáželi na chodníku i ve dveřích do obchodu. Nadto mi připadali nesnesitelně slušní.“ Pokud se Szpukovi daří navázat smysluplné mezilidské kontakty, tak to zpravidla není uprostřed městské masy, ale například u táboráku s dalšími „tuláky, samotáři a blázny“. (V recenzované knize se mihnou i další podobné postavy známé ze zmíněné publikace Raději zešílet v divočině, a dokonce i samotný Palán.)

Jde pak ovšem o spojení na hlubší, psychosomatické rovině: „Rád spím v pokoji, kde nocuje ještě někdo jiný. Nejde o hovory, ale o společný dech, o sousedství snů, o doteky osudů, které se nikdy nemohou sjednotit, nanejvýš protnout a pokračovat zase svým směrem.“ Což kontrastuje s přístupem jeho civilizací transmutovaných kamarádů a jejich manželek, kteří takový způsob trávení noci

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější