Jsem žena. Jsem ráda ženou. A mám ráda muže. Ale feminismus je pořád stigma, říká novinářka Lauder

Potkaly jsme se před 25 lety v posluchárně Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. První den na žurnalistice. A odpoledne jsme spolu (a s naší budoucí partičkou) šly ze školy na koleje. A druhý den zase z kolejí do školy. Od té doby spolu jdeme životem. Silvie Lauder je jedna z mých nejbližších přítelkyň.

Do rozhovoru s tak blízkou kamarádkou bych se nehrnula. Jenže…

Jenže Silvie napsala knížku, v níž do jedenácti esejů nakumulovala a pak zhutnila velkou část toho, co za léta svého psaní pro Respekt přečetla, nastudovala, promyslela a vyargumentovala k tématům, která souvisejí s ženskou nerovnoprávností.

Jenže Silvie napsala knížku na velmi těžké téma s velkou popularizační lehkostí, v níž jakoby mimochodem trousí ironické, až sarkastické poznámky. A nejkrutější je sama k sobě.

Jenže Silvie napsala knížku a já s ní chtěla udělat rozhovor, který by trochu ukázal i to, co je mezi řádky.

V rozhovoru se kromě jiného dozvíte:

• Proč píše o věcech, které ji samotnou zraňují,
• jaký vliv má feminismus na její vztahy,
• který Tomáš kraluje v její knize V pasti pohlaví,
• proč a jak ničí tajemství bodu G,
• jak všelijak může vypadat „mužnost“,
• jak to, že dělba o práce v domácnosti vede k lepšímu sexu?

O knize jsi začala mluvit už před několika lety, proč to nakonec trvalo tak dlouho?

Objektivní důvody: měla jsem strašně moc jiné práce.

A některé věci prostě dlouho trvají. Dlouho jsem si v hlavě třeba třídila, jaká témata v knize budou. A hledala jsem formu. Z těch jedenácti esejů mají některé docela jasné vymezení. Sexuální násilí. Jasně. Tečka. Ale některé eseje jsou hodně rozkročené, zahrnula jsem do nich i věci, které spolu na první pohled nesouvisejí, tím to bylo obtížnější propojit a napsat tak, aby se kniha dobře četla.

Zprvu jsem se taky bála, že opomenu nějakou důležitou otázku, ale pak jsem se zastavila a udělala finální výběr bez ambice, že obsáhnu všechno. Jinak bych na tom mohla dělat donekonečna.

A co by pak psali ti ostatní, že ano. Nedávno vyšla knížka s podobnou tematikou od Šárky Homfray nebo od Dua docentky.

Přesně tak. A já se těším, že si jejich knížky konečně přečtu. Než byla moje kniha hotová, nechtěla jsem být nijak ovlivněná.

Taky jsem se asi posunula v přemýšlení o tom, jak psát. Čistila jsem styl, odstraňovala svoje nesmírně složitá souvětí. Vyvinula jsem se i jako psavec.

Mělas nějaký moment, kdy jsi s tím chtěla seknout?

Pravidelně. Dobře víš, že ne úplně dobře snáším některé reakce jiných na moji práci. Jsem přesvědčená, že má smysl o těch věcech psát, ale čas od času dojdu do bodu, kdy se ptám sama sebe, jestli jsem ochotná nasazovat své duševní zdraví do služeb těchto témat.

Občas mě přepadl strach, že neustojím případné negativní reakce, posuny významů, vytrhování mých slov z kontextu a podsouvání mi podivných záměrů.

Děje se mi to pořád, bála jsem se, že kolem knihy to bude koncentrované. A pak přicházely chvíle, kdy jsem podléhala dojmu, že to nebude nikoho zajímat…

A co tě nakopávalo, abys to dopsala?

Znovu a znovu zjišťuju, jak mě ta témata zajímají. Jak mě baví odhalovat fenomény, které nejsou dobře zmapované nebo popsané, posvítit do temných koutů, kam není vidět…

„Každý chlapec si to prý má objevit sám“

Ilustrativní příklad je tvůj text pro Respekt o klitorisu, kde jsi širší čtenářské obci rozšířila obzory, že ten orgán je mnohem větší, než se soudí.

Jo, klitoris byl úplně zásadní!

Navíc typický fenomén špičky ledovce. Vzpomínám na tvou historku, jak jsi nechala na náklady redakce na 3D tiskárně vyrobit jeho anatomický model. Jeho větší část je prostě skrytá uvnitř ženského těla. Tak jako u jiných „problémů“ vidíme jen část.

Je to tak. Navíc klitoris a jeho anatomie ukazují, že máme s muži společného mnohem víc, než jsme si možná mysleli. Klitoris je totiž topořivá tkáň, která je velmi podobná tkáni penisu. Fascinující je, že se tak vracíme do starého Řecka, kde zaznívala teze, že mužské a ženské pohlavní orgány jsou si podobné, mají podobné vlastnosti. To mě baví!

Příběh o tom, jak jsme teprve nedávno odhalili skutečnou podobu klitorisu, je taky příběh o tom, jak důležité je mít ve vědě ženy. Samozřejmě důvodů je mnohem víc, ale ženy se zajímají o otázky, které předtím muže třeba nenapadly nebo které nepovažovali za důležité.

Nestihla jsem knížku před rozhovorem přečíst celou, ale samozřejmě jsem nakoukla, jestli o klitoris nebudou čtenářky a čtenáři ochuzeni. Můžeme všechny ubezpečit, že ne. Mě v té souvislosti napadlo, jestli jsi to už po svém prvním textu nedostala sežrat, že vlastně ničíš tajemno kolem bodu G. Protože nač hledat bod G, když víme, že klitoris je dost velký na to, aby se dal dráždit zevnitř.

Samozřejmě že ničím! A nejen kolem bodu G. Například jeden