Lidé, kteří se záchvatovitě přejídají, se cítí emočně prázdní. Není pravda, že jim chybí vůle ovládnout se, říká psycholožka
O lidech trpících záchvatovitým přejídáním okolí často předpokládá, že pouze nemají vůli ovládnout se a mít nad jídlem kontrolu. Psycholožka Marie Funke ale vysvětluje, že jde o typ poruchy příjmu potravy, v níž jezení představuje způsob zvládání nepříjemných emocí či prázdnoty. „Jídlo celkově vyvolává zvýšenou hladinu dopaminu a endorfinů, proto pak může působit úlevně,“ říká. V rozhovoru také popisuje nejčastější příčiny záchvatovitého přejídání nebo to, které mentální poruchy tuto nemoc provází.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Rozdíl mezi přejídáním jakožto poruchou a ojedinělým přejídáním.
- Nepravdy ohledně záchvatovitého přejídání.
- Jeho nejčastější příčiny.
- Proč je těžké mít nad jídlem kontrolu.
- Kde hledat pomoc.
Vedle mentální anorexie a bulimie je za poruchu příjmu potravy považováno také záchvatovité přejídání. Co si pod tímto pojmem představit?
Je to jedna z poruch příjmu potravy, kterou můžeme nazvat také jako emoční či psychogenní jedení. V takovém případě jídlo pro člověka přestává hrát roli sycení. Stává se pro něj určitou sebemedikační strategií, jak zvládnout různé nepříjemné emoce, které ho trápí. Běžně to bývají třeba úzkosti.
Dalším typickým znakem je množství pozornosti, kterou tématu jedení věnuje. S tím se pojí například restrikce, stálé myšlenky na to, co jíst může, a co už ne, výčitky svědomí kvůli tomu, že snědl něco, co neměl, a podobně. Velice častý je také pocit vlastního zhnusení. Přitom kolik toho sníme, je velice individuální. Jsou lidi, kteří prostě jenom rádi jedí, sem tam se i přejídají a mají nadváhu, ale záchvatovitým přejídáním netrpí. Jde o to, jakou část mentální kapacity nám jídlo a témata kolem něj zabírají.
Dá se tedy o emočním jedení mluvit jako o strategii zvládání stresu?
V podstatě ano. Nicméně kromě copingového mechanismu je to způsob řešení nějakého patologického psychického stavu. Jde o symptom jiného, hlubšího problému.
Jak člověk pozná, jestli se pouze přejedl, nebo už trpí záchvatovitým přejídáním a snaží se tak potlačovat nepříjemné pocity uvnitř sebe?
Rozdílů je víc. První, nejzákladnější je ten, že
