Česko-slovenské slovo týdne: smažený řízek vs. vyprážaný rezeň, smažený hermelín vs. vyprážaný encián

Pár slov o sousloví smažený řízek

Kdykoliv jsem jako kluk vyrážel ven, ať už to bylo kamkoliv, nesměl chybět řízek. Smažený řízek. Bylo jedno, jestli jsem jel za hranice města, okresu, kraje, státu. Na tábor, branné cvičení nebo školu v přírodě.

Vždycky se v báglu krčil kuřízek mezi chleby, zabalený v promaštěném papíru a pro sichr navrch i v igelitovém sáčku. Jako by to bez řízku neplatilo, jako by se bez řízku nikam nesmělo.

S chlebem to bylo jídlo na cesty, s brkaší nebo brsalátem na neděle. Právě tohle chameleonství mě na řízku vždycky bavilo – a zůstává mu dodnes: dávají si ho kravaťáci v michelinských restauracích, jen mu říkají telecí nebo cordon bleu, stejně jako chlapi v ušpiněných montérkách ve čtvrté cenové.

Dostal mě úpický smažený vepřízek, který se servíruje jako knedlo zelo řízko s dušeným kysaným zelím a omaštěným houskovým knedlíkem, a tvoří tak dokonalou národní dvojkombinaci.

Není divu, že když nás řízek takhle provází celým životem, má i spoustu dalších významů.

Řízek může být prima kamarád, se kterým je bžunda („je to takovej řízek, bude se ti líbit“), namakaný sportovec se svaly Pepka námořníka („s takovým řízkem se rvát nebudu“) a řízky můžete dělat třeba i při golfu („vysekl jsem holí řízek“) nebo na zahradě („dej mi pár řízků, vypěstuji si to“). Nádhera.

Čech o sousloví vyprážaný rezeň

První cesta na Slovensko pro mě kdysi málem skončila zklamáním. V restauraci jsem tehdy hledal smažený řízek, ale nenacházel jsem.

Dost mě tehdy zarazilo, že z velké části rodné země záhadně zmizelo moje milované jídlo. Ztratilo se ale zřejmě jen v jídelníčku, protože kolem mě začal putovat jeden smažený řízek za druhým. Někde v tom menu byl! Jen se schovával.

Desetipoložkové menu zvyšovalo pravděpodobnost omylu, naštěstí se při mé objednávce vinou poledního náporu zdrclo na tři jídla – halušky, chľustačky a vyprážaný rezeň.

Po haluškách jsem netoužil („nefetuj, budeš mít halušky!“), chľustačky nezněly na první dobrou příliš lákavě, a tak to vyhrál vyprážaný rezeň.

Očekával jsem něco rezavého, co běhalo po lese a čemu kdosi před kolibou vyprášil kožich. Připravoval jsem se na nejhorší. Ale ukázalo se, že jsem trefil do černého!

Martin Kavka, zakladatel online slovníku Čeština 2.0, spoluautor knihy Hacknutá čeština

Pár slov o súsloví vyprážaný encián

Poznáme to všetci. Prídeme do reštaurácie, tam namiesto jedálneho lístku bichla, ktorá si rozsahom nezadá s Bratmi Karamazovcami. Tento typ reštauračného menu však nie je ani tak psychologický román, ako skôr cestopis. Čína, Taliansko, staré dobré Česko, Amerika, ba aj z Indie sa niečo nájde.

Tak sa stane, že nad týmto cestopisným dielom aj pol hodinu sedíme, čašník nervózne poškuľuje, kedy už sa uráčime ho zavolať, a my stále nič. Listujeme tam, listujeme späť, až narazíme na osamelú kolónku vegetariánske jedlá.

Tá funguje ako akýsi epilóg k celému tomu epickému dielu. Tvoria ho dva tri skromné pokrmy, pričom je viac ako pravdepodobné, že jedným z nich bude vyprážaný encián!

Čo na tom záleží, že je toto elegantné slovo odvodené z nemeckého Enzian a znamená horec. V tomto prípade sa nejedná o žiadnu zdravú lesnú bobuľovitú pochúťku, ale o vyzretý (občas aj prezretý) syr v trojobale, milovaný nie ani tak vegetariánmi, ako skôr ľuďmi, ktorí to predošlý deň prehnali s alkoholom.

Tak ako Angličanom sú na tento nemilý stav najlepším liekom anglické raňajky s vajíčkami, klobásami, slaninou a kopou ďalších mastných pochutín, pre Slovákov, Čechov a Poliakov je tu vyprážaný encián s hranolkami a neodmysliteľnou tatárskou omáčkou.

A prečo nie je v tomto prípade obľúbenejší enciánov brat vyprážaný rezeň? Ťažko povedať. Asi nám pripadá nezdravý, príliš ťažký, príliš mäsitý… alebo sa nám po ťažkej noci jednoducho nechce čítať celých Bratov Karamazovcov, a tak preskočíme rovno k epilógu.

Slovenka o súsloví smažený hermelín

Áno. Encián znie vznešene. Možno je to tým, že neveľa slovenských slov začína samohláskou e, po ktorej by v nasledujúcej slabike zaznievalo c s dvojhláskou ia. Veru, encián je akýsi odľahčený, možno znie dokonca trošku exoticky.

Veď čoby nie, podľa antických svedectiev je odvodený od mena ilýrskeho kráľa Gentia. Elegantný a či neelegantný… na hermelín sa nechytá! Ten síce neznie tak vznešene, ale čo na tom, keď je obyčajný syr po jemnom kožuchu hranostaja nazvaný.

Ako nás český etymologický slovník poučil: „Jméno bylo vybráno s ohledem na podobnost jemného plísňového povrchu s královským hermelínovým pláštěm z bílých hranostajů.“

No, nedá sa nič namietať, lenže čo je to syru kráľovskému hermelínu platné, keď ho do múky tresnú, vo vajíčku vymáčajú, do suchých rozomletých rožkov hodia, aby nakoniec v prepálenom oleji skončil?

Tak tak, ešteže tu rozprávame o syre, a nie o kráľovskom golieri. Pravda je taká, že ako vyprážaný encián, tak aj smažený hermelín sú takým jedlom, ktoré bratia Česi veľmi trefne nazývajú – citlivé duše odpustia – prasárnami.

Z prasiatka je síce skôr hermelínov mäsitý brat vyprážaný rezeň, toho však prasárnou nikto nenazýva. Možno preto, že tak ako ľudovo znie, tak aj chutí. Hermelín a encián nás eufonicky a metaforicky mätú, aby sa z nich špecifickou tepelnou úpravou nakoniec stal prosto a jednoducho mastný syr v trojobale nasiaknutý olejom.

Martina Blažeková, československá komparatistka, doktorandka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy