Migrační balíček přehledně: od kdy platí, jak je to s kvótami a kolik budeme platit?
Návrh nových migračních a azylových pravidel EU přinesl do českého veřejného prostoru velké vášně. Debata se do velké míry smrskává na dílčí věc, totiž povinnou solidaritu. Dohoda členských zemí ale řeší více aspektů migrace, která stále zatěžuje státy na hranici schengenského prostoru. Přinášíme odpovědi na klíčové otázky dokumentu, který za Česko na jednání Rady EU podpořil ministr vnitra Vít Rakušan (STAN).
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
1. Co je obsahem návrhu?
Dlouho očekávaná reforma azylové politiky, o kterou se Evropská unie pokouší už od roku 2016. Návrh má řešit příchod všech uprchlíků do EU – těch, kteří chtějí požádat o azyl (i když na něj nemají právo), i těch, kteří se pokouší do Unie vstoupit nelegálně. Pouze ukrajinští uprchlíci, kteří jsou nyní v EU v systému dočasné ochrany, do něj nespadají.
Větší část legislativy se zabývá návratovou politikou a urychlením celé azylové procedury, což by nově nemělo trvat déle než půl roku. Pokud daný člověk nemá nárok na azyl, neměl by – pokud nemá pracovní či jiné vízum – do EU vůbec vstupovat. Přesto si na hranicích Unie může podat žádost o azyl, řízení ale v současnosti mnohdy trvá velmi dlouho. Následně je složité i návratové řízení, kdy se odmítnutý žadatel vrací do své původní země.
Oboje by nyní mělo výrazně zrychlit. Hned na hranicích má prvotní detekce naznačit, kdo bude a kdo nebude mít nárok na azyl, a podle toho by měli být uprchlíci rozděleni. Odmítnutí azylu by poté mělo být rychlejší.
Nejvíce diskutovanou částí návrhu je takzvaný povinný mechanismus solidarity, i když jde reálně o menší část celé legislativy. V principu jde o to, že se členské země rozdělí na ty, které jsou migrací zasažené a nemusí se tedy na solidaritě dále podílet (což budou především vstupní země jako Itálie, Řecko, Kypr nebo Malta), a na ty, které migrací zatížené nejsou a na „povinné solidaritě“ se podílet budou.
Ty si pak mohou vybrat ze tří možností:
