Prigožinovo tažení odhaluje Putinovu slabost i bezradnost západních kremlologů
Komentář Edwarda Lucase: Zraněný Putin může být výbušnější a zaútočit doma nebo v zahraničí. Soukromé armády budou dál růst jako houby po dešti. Ať už Putin zůstane u vesla, nebo ne, čeká nás nejspíš větší chaos.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Představte si šéfkuchaře s dobrými konexemi a přisprostlým vyjadřováním – třeba Gordona Ramsayho –, který se od ostrahy restaurací dostane až k vládním zakázkám. Tyhle lukrativní kšefty začínají s bodyguardy, rozšíří se na špinavou práci všeho druhu, až nakonec obnášejí i skutečnou žoldáckou armádu. Tenhle jídelníček připadá vládě zpočátku lákavý, ale pak vzájemné vztahy notně ochladnou. Po měsících sprostých útoků na ministerstvo obrany náš hrdina vyhlásí „pochod svobody“ po zuby ozbrojených bojovníků na Whitehall. Zavládne panika, ale v polovině cesty po dálnici M4 dotyčný od svého plánu upustí a uprchne do Irska.
Takovou zápletku by se scenárista zdráhal navrhnout i v tom nejfantasknějším politickém thrilleru. Ale zhruba tohle se právě stalo v Rusku. Chybělo jen málo a Jevgenij Prigožin, bývalý prodavač párků v rohlíku a majitel soukromé armády, by v sobotu dobyl Moskvu. Na poslední chvíli však cukl a nechal své obávané vagnerovce ve štychu a vytočené do vývrtky.
To je dozajista napínavý konec ruského politického dramatu, který si žádá další díl. Šlo celou dobu jen o lest, která měla odhalit, kdo z elity není loajální? Naslibovali Prigožinovi skalpy, anebo ho opustili potenciální podporovatelé v Moskvě? Je nyní odsouzen k záhubě, nebo spřádá nové plány? A tu dohodu skutečně zprostředkoval bombastický běloruský diktátor Alexandr Lukašenko? Podobných otázek je spousta.
Odpovědí je zatraceně málo, a tak se komentátoři chytají každého klišé o Rusku jako příslovečného stébla. Churchillova metafora o buldocích, kteří se rvou pod kobercem, je výstižnější než obvykle, stejně jako jeho podobně otřepaný aforismus, že ta země je „hádanka, zabalená v tajemství, uvnitř záhady“. Já se za čtyřicet let bádání nad sovětskými a posléze ruskými záležitostmi naučil hlavně to, že si člověk nesmí moc brzy pospojovat jednotlivé tečky. Některé tečky patří do jiných obrazů. Mnohé jsou stále neviditelné.
Morální kompasy se také točily dokolečka. Putina sice rádi nemáme, ale nutno uznat, že na rozdíl od Prigožina nenechává své nepřátele umlátit perlíkem a pak se tím nechlubí. Vagnerovská krvelačná soldateska se dopouští válečných zločinů, které jsou bestiální i na ruské poměry. Nepřítel našeho nepřítele může být jen další nepřítel. Měli bychom také střízlivě zhodnotit, nakolik jsme s to ovlivňovat dění v Rusku. Během posledních více než třiceti let takřka každá intervence selhala, nebo hůř, obrátila se proti nám.
Zatímco čekáme na další dějové zvraty, první poučení zní:
