„V žádném případě se nemůže stát, že bychom část migrantů museli přijmout.“ Rakušan vysvětluje pravidla nové dohody

O reformu migrační a azylové politiky se Evropská unie pokouší už od roku 2016, tedy od dob migrační krize, kdy do Evropy mířily statisíce uprchlíků. Státy se hádaly především o povinné kvóty, tedy počet uprchlíků, které by měly povinně přijmout jednotlivé členské země a postarat se o jejich azylové řízení.

Až nyní se na Radě EU, tedy na jednání ministrů vnitra, země shodly na kompromisní dohodě. Proti bylo jen Polsko a Maďarsko, hlasování se zdržely čtyři země včetně Slovenska. Česko, které na mnohahodinovém jednání zastupoval právě Vít Rakušan, bylo pro.

Reforma ale v této podobě nakonec vůbec nemusí platit, zatím je to stále jen návrh. Členské státy se totiž musí nyní dohodnout na finálním znění legislativy s Evropským parlamentem, který má ve svém vlastním schváleném návrhu větší nároky na relokace uprchlíků v případě krize, a je otázkou, nakolik je z nich ochoten ustoupit. Je proto velkou neznámou, zda se může dohoda očekávat do konce mandátu stávajícího parlamentu, příští rok totiž budou volby. Pokud se státy s europoslanci do té doby neshodnou, finále velmi složitých jednání se zřejmě posune minimálně o další rok.

Na co se v rozhovoru také ptáme:

• Co se stane v případě, že se země nedomluví na relokaci dostatečného počtu uprchlíků.
• Jaké závazky jsou pro Česko povinné a kdo může členské země k jejich zvýšení donutit.
• Na koho by dopadla povinnost relokací uprchlíků či zvýšených finančních nákladů v případě opakování krize z roku 2015.
• Jak vypadal jeho vládní mandát pro jednání s unijními ministry v Radě.
• Je výjimka, kterou by Česko mělo mít v souvislosti s ukrajinskou krizí, pro ostatní země skutečně závazná?

Opozice kritizuje především takzvanou povinnou solidaritu, ve které vidí de facto kvóty. Česko sice nemusí povinně přijmout nějaký počet uprchlíků, musí se ale zavázat buď k nějakému ekvivalentu v podobě finančního příspěvku, nebo technicko-logistické pomoci v rámci povinného mechanismu solidarity, popřípadě to nakombinovat. Není to v zásadě princip kvót?

Pro jednotlivé státy tam nejsou povinné relokační kvóty. Jsou tam tři principy solidarity, a to je to zásadní. Už to není rok 2015, kdy byl jedinou alternativou nějaký vypočítaný počet migrantů. Jsou tady tři různé způsoby. A solidarita je něco, co do Evropy patří, musí v tom být nějak zakomponována. Nikdo nemůže být v těžké migrační situaci černým pasažérem.

Důležité je také říct, že jen zhruba třetina toho materiálu se zabývá principem solidarity, dvě třetiny jsou o tom, jak urychlit všechny procesy, tedy umístění lidí přecházejících hranice do systému, zpřísnění hraniční procedury, externalizace některých procesů migrace. Hlavním cílem celého paktu je zvýšení bezpečnosti obyvatel EU.

Relokace nebudou povinné, dobrovolně se k nim budou přihlašovat jen ty země, které opravdu budou chtít. Na koho ale ta povinnost relokací nakonec dopadne, pokud nebude dostatek nabídek? Nemůžeme to být třeba i my? Vím, že pokud se návrh schválí, měli bychom mít nejprve výjimku kvůli ukrajinským uprchlíkům, přemýšlím ale v obecné rovině.

Ta výjimka je maximálně nějakou třešničkou na dortu. Z principu říkám, že je ten migrační a azylový pakt v základu správný. Zakomponovaná solidarita, která říká „nenechme řešení jenom na těch přetížených zemích a skutečně jim účinně pomáhejme“, je jediný způsob, jak lze v té migraci jít dál. Sedm let se hledalo řešení, my jsme odmítli to, aby nám sem někdo uprchlíky povinně relokoval, ale