Může nerůst zachránit planetu, nebo je to nebezpečná utopie? A jaké máme jako civilizace alternativy? Odpovídáme
O nerůstu se mluví stále více. Jedni ho vášnivě hájí, jiní vášnivě odsuzují a zesměšňují. Leckde má podporu na akademické půdě, stojí za ním některé evropské levicové strany, nedávno na jeho téma proběhla konference v Evropském parlamentu. Popsat, o co vlastně jde, je však překvapivě obtížné.
S rizikem značného zjednodušení lze říci, že nerůstové hnutí chce odstranit jak bezprostřední riziko prohlubující se klimatické krize, tak minulé a současné nespravedlnosti našeho politického a hospodářského systému.
Společným receptem má být zastavení hospodářského růstu, obrácení jeho směru. Namísto nynějšího trvalého růstu by se ekonomika měla zmenšit (a přitom změnit její struktura, způsob řízení a pravděpodobně také vlastnictví) a přizpůsobit jak reálným nezbytným potřebám lidstva, tak omezeným zdrojům planety a šetrnému zacházení s nimi. Zní to jednoduše, ale jednoduché to není ani trochu.
Pojem „nerůstové hnutí“ je hrubě zjednodušující, protože nejde o žádný jednolitý celek. Nepředstavuje myšlenkovou jednotu, ti, kdo se k nerůstu hlásí, se navzájem rozcházejí v mnoha detailech i větších věcech. A především nepředstavuje žádný organizační celek. Není žádná nerůstová politická strana. Jsou jen jednotlivci – aktivisté, akademičtí pracovníci, myslitelé –, kteří ideu nerůstu více či méně rozvíjejí a propagují.
Růst? Ano. Nerůst? Ano
Myšlenka hospodářského růstu je na první pohled přirozená, ba nevyhnutelná. Když roste firma – měřeno obratem a ziskem –, mají z toho prospěch nejen její akcionáři, ale také zaměstnanci, subdodavatelé a stát na daních. Když díky úspěchu jednotlivých firem roste celá národní ekonomika – měřeno hrubým domácím produktem nebo jiným makroekonomickým ukazatelem –, pak nastane prosperita a všem se žije lépe. Pravda, ne všem ve stejné míře, ale část bohatství se různými cestami přerozdělí tak, že se dostane skoro na všechny.
Růst je podmínkou existence dobré vědy, školství, zdravotnictví, bezpečí. Když růst zpomalí nebo se zastaví, když nastane hospodářská recese, vede se špatně nejen dotčeným firmám a jejich zaměstnancům, ale všem – a čím je kdo chudší a bezbrannější, tím hůře bývá postižen, protože i sociální systémy jsou závislé na růstu ekonomiky. Kde není růst, tam se dostaví nezaměstnanost, chudoba a další negativní sociální jevy.
Pokud máte pocit, že to není celá pravda, nemýlíte se.
Myšlenka nerůstu je na první pohled přirozená, ba nevyhnutelná. Ekonomika využívá přírodní zdroje. Některé z nich jsou obnovitelné, většina však ne. Snaha o trvalý růst tak vede k jejich vypotřebování, k nevratným škodám. Růst kromě toho stále zvyšuje produkci skleníkových plynů, jež jsou hlavní příčinou klimatické krize. Máme-li vzestup globální teploty zastavit nebo aspoň zpomalit, musí produkce skleníkových plynů rychle klesat, což s hospodářským růstem nejde dohromady.
Růst prohlubuje nerovnost mezi lidmi a státy, protože jen úzká vrstva nejbohatších z něj profituje opravdu výrazně. Navzdory teoretickému předpokladu, že bohatství postupně „prokapává“ níže a na zbohatnutí elit vydělají všichni, se naopak na Západě zvětšuje vrstva prekariátu, lidí žijících na hranici pádu do nenapravitelné chudoby. Společnosti s vysokou mírou nerovnosti nejsou stabilní, stávají se obětí vnitřního pnutí.
Požadavek stálého růstu motivuje k plýtvání, protože nastavuje ekonomiku přednostně k výrobě stále nových věcí, ne k údržbě a opravám starých. Růst sice dává vzniknout pracovním místům, ale jejich velká část spadá do kategorie, kterou antropolog David Graeber příhodně nazval bullshit jobs: zaměstnání, která jsou zbytečná, nesmyslná, neuspokojující, často vysloveně škodlivá.
Máte-li pocit, že ani to není celá pravda, samozřejmě se opět nemýlíte.
Sen o lepším světě
Nerůst se dá chápat třemi způsoby, říkají jeho zastánci. Jako
