Ukrajinský básník Slyvynsky: Od té doby, co začala válka, jsem svobodný
Rusko je netypické impérium, protože si nepodrobovalo zámořské kolonie, ale své nejbližší sousedy. I proto mají mnozí lidé z Afriky či Jižní Ameriky problém porozumět jeho koloniální podstatě, říká básník Ostap Slyvynsky. V rozhovoru vypráví také o tom, jak válka změnila vztah Ukrajinců k věcem i k sobě navzájem.
V rozhovoru se kromě jiného dozvíte:
- Co je podle Ostava Slyvynského úkolem básníka během války.
- Jak se změní život člověka, když ví, že ho kdykoliv mohou povolat do armády.
- Proč je poezie možná i po masakru v Buči a jak se změnily jeho básně.
- Co je komplex přeživších.
Těsně před naším setkáním jste měl mít na dálku přednášku pro své studenty na Ukrajině. Co je právě učíte?
Dlouhá léta jsem učil polskou literaturu. Nyní učím na Ukrajinské katolické univerzitě – i když ta univerzita není moc katolická – literaturu střední a východní Evropy. To byl dlouho můj sen – učit integrovanou literaturu národů regionu včetně slovenské. Takže hodně mluvíme i o slovenských autorech, například o Michalu Hvoreckém.
Které další slovenské spisovatele čtou vaši ukrajinští studenti?
Letos je naše hlavní téma literatura o paměti. A tak mluvíme například o slovenských románech věnujících se stalinským represím, čteme Matku Pavla Rankova nebo A nezapomeň na labutě Petra Juščáka. Téma totalitních režimů a to, jak se uchovávají v paměti nové generace, je ve středoevropské literatuře časté, na něj se nyní soustředíme.
Většina lidí ve střední Evropě povinně četla alespoň nějaké ruské autory, ale málokdo zná ukrajinské. Zkuste vysvětlit, v čem se ukrajinská literatura liší od ruské.
Když mluvíme o ukrajinské a ruské kultuře, klíčové je pochopení ruské imperialistické a koloniální pozice.
Ukrajinská kultura byla vždy kulturou opozice vůči imperiálnímu centru. Její hlavní vlastností je pluralita, obsahuje mnoho různých pohledů. Vidíte v ní velké rozdíly už v závislosti na politickém systému, ve kterém autor žil. Odlišná je ukrajinská literatura, která se vyvíjela pod ruskou a později sovětskou nadvládou; odlišná je ta, která vznikala pod Rakouskem-Uherskem nebo polskou nadvládou. A pak je tu ještě literatura ukrajinských autorů žijících v emigraci. Tohle všechno je ukrajinská literatura. Nemá jednu hlavní myšlenku. A to je samozřejmě i výzva, protože musíme hledat harmonii mezi různými příběhy a velmi odlišnými perspektivami.
Ruská literatura má jeden společný motiv?
Samozřejmě i ruská literatura je různorodá, ale má jednu centrální myšlenku, a to je myšlenka velkého ruského národa a impéria. Protože signály, kódy a slogany imperialistického smýšlení najdeme všude – od klasiků 19. století jako Puškin až po moderní autory. Najdete ji na vědomé úrovni i v jazyce, metaforách.
Stále je tam idea velkého ruského národa, který dominuje jiným národům, jejichž osudem je jen být satelity velkého Ruska. Ještě i Joseph Brodsky (nositel Nobelovy cenu za literaturu, pozn. red.) má slavnou báseň, v níž popírá ukrajinskou nezávislost a říká, že Ukrajina se znovu vrátí zpět k Rusku, neboť to je centrem slovanské kultury.
Toto je problém nejen pro Ukrajince, ale pro všechny slovanské národy včetně slovenského. Protože Rusové si zcela přivlastnili
