Pointa N: ČT se tak moc brání tlakům zvenku, až zapomněla řešit problémy uvnitř
Míra pozornosti, které se v posledních měsících dostalo publicistickým pořadům Reportéři ČT a 168 hodin – konkrétně jejich šéfovi a šéfové –, nemá obdoby. Deník N přináší sérii textů, které se situaci ve veřejnoprávní televizi věnují a odhalují nedostatky, jež dvojici pořadů a způsob vedení Marka Wollnera a Nory Fridrichové dalece přesahují. „Špinavé prádlo“ instituce se ještě nikdy tak veřejně nepralo.
Dnešní dění vybrala a okomentovala Dominika Píhová. O Istanbulské úmluvě píše Tobiáš Pospíchal.
(Ne)řešení České televize
Před několika měsíci jsme se s kolegyní Karolínou Klinkovou ponořily do dění v České televizi, konkrétně ve dvou z jejích nejsledovanějších publicistických pořadů. Vedlo nás k tomu to samé, co mnohé další novináře: dva podněty upozorňující na chování nadřízených k podřízeným, které na sebe recipročně podali tehdy ještě šéf reportážní publicistiky a dramaturg Reportérů ČT Marek Wollner a jeho kolegyně ze 168 hodin Nora Fridrichová.
Během pěti měsíců jsme mluvily s několika desítkami lidí, kteří mají s ČT pracovní zkušenost – ať už jde o členy zmiňovaných redakcí, Wollnera a Fridrichovou, nebo další vedoucí pracovníky, na které se nespokojení spolupracovníci a zaměstnanci obraceli už v minulosti.
První schůzka k tématu proběhla na začátku ledna, poslední v polovině června. Z každé z nich jsme se vracely s o něco větším pochopením situace v ČT, přibývalo ale také otázek na samotnou instituci. Naše diktafony po tom všem hlásily přes 30 hodin nahrávek na záznam a počet znaků v přepisech rozhovorů lehce přesáhl 900 tisíc, což se rovná asi 500 normostranám.
Výsledkem je série textů, která odkrývá zkušenosti z obou redakcí, zkoumá ale také otazníky systémového charakteru, které za sebou interní řešení ČT zanechalo. Zachycuje i pachuť, jakou si z toho všeho lidé, kteří v institucionální řešení vložili důvěru, odnáší. Samotné chování dvojice novinářů je totiž jen střípkem celého příběhu.
Dění na Kavčích horách rozproudilo debatu o tom, co si ještě šéf nebo šéfka mohou k podřízeným dovolit, jaké chování vůči ženám je v instituci považováno za přijatelné i co všechno mohlo být vedením České televize – ať už kvůli loajalitě ke značce, nepochopení závažnosti sdělení, či pouhé lhostejnosti – roky přehlíženo.
Mnoho
