Čtenáři a novináři si navzájem moc nevěří. Dá se s tím něco dělat?
Komentář Ondřeje Štindla: Důvěra v média celosvětově klesá, roli tradičních sdělovacích prostředků ve značné míře přebírají sociální sítě, dokládá to třeba i čerstvý obsáhlý průzkum organizace Reuters Institute. Je to jev, který lidé z médií a lidé z publika vysvětlují často velmi rozdílnými způsoby. Oba výklady ale mají svá slepá místa.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Ještě nedávno se ve veřejné debatě hojně užívalo slovo „mediokracie“. Vyjadřovalo představu světa, v němž faktická politická moc je v rukou médií. V jejich redakcích se (možná podle přání majitelů) rozhoduje o tom, kdo v zemi bude vládnout, čí hvězda vystřelí do výšin a čí pohasne, co si masy čtenářů a diváků budou myslet o tom či onom, co budou poslouchat a jak se budou oblékat…
Teď už na něj člověk často nenaráží (podle databáze Newton bylo během posledních dvanácti měsíců v českých sdělovacích prostředcích užito jen třikrát). Může to být tím, že prostě vyšlo z módy. Souvisí to ale podle mě i s tím, že představa světa řízeného z redakčních porad akcionářů mediálních domů je čím dál obtížněji skousnutelná i pro člověka nadaného živou představivostí.
Ne snad proto, že by novináři jako stav přesvědčivě dokázali, že žádné mocenské ambice nemají a jejich nejsilnějším motivem je zprostředkovat publiku pokud možno nezkreslené a přesné informace o důležitých událostech (ovšemže takoví také existují). Představa mediokracie (nechám stranou, byla-li kdy oprávněná) ale
